Zavzpomínání aneb slohová práce po padesáti letech

Mírně upravený text z právě vydaného almanachu gymnázia v Praze Butovicích, kde jsem studoval.

Ano, je to tak, dostal jsem domácí slohový úkol a dostal jsem ho dodatečně. Napsala mi totiž paní ředitelka Gymnázia pro mládež s vadami zraku, kam jsem před dvaapadesáti lety nastoupil a ze kterého jsem v roce 1973 s maturitou vystoupil. Napsala mi, abych zavzpomínal na středoškolskou výuku. Zavzpomínal jsem a napsalo se mi to tak, jak to následuje.

Ale nevím, nevím, jakou známku dostanu, zase tak moc se mi toho nevyvzpomínalo. Čas strávený vzděláváním je přece v životě mladíka čímsi podružným a do dlouhodobé paměti se neukládá. Kdo by řekl, že se ho na to bude někdo za půlstoletí ptát? Já ne. A tak vám toho o výuce moc nenapíšu, prostě byl to socialistický i technický středověk, hezká vilka v pražské Koperníkově ulici hned vedle Grébovky, pět nebo šest mrňavých učeben a v každé desetičlenné studentské družstvo. A jaké speciální pomůcky pro zrakově postižené jsme používali? Kromě Pichtova psacího stroje, dalekohledných brýlí a běžných optických lup jsme vlastně nic zvláštního neměli. Jako jediná technická vymoženost na nás protivně zářil kazetový zářivkový strop, ze kterého mívala jedna sympatická mladší spolužačka migrény, což komplikovalo život nejen jí. Na celém gymplu nás bylo asi padesát, takže jsme byli všichni bez ohledu na ročník spolužáci. V naší učebně se tísnil malý stolek pro pedagoga a devět stolků ve třech řadách, každý pro jednoho studenta, zvedací pracovní deska a normální tabule a křída. Ale nechybělo nám nic, extrémně malý počet studentů a schopní profesoři - to zaručovalo naučit se téměř vše ve škole. Kromě šprtání slovíček jsme tím pádem měli volná odpoledne, tedy až na ta dvě, kdy byla odpoledka. A víc si opravdu nepamatuju, nebo vlastně ano, pamatuju si na "presory", jak by řekl pan Kaplan, tedy na naše milé profesorky a profesory, a to docela dobře, protože to byly dobré profesorky a dobří profesoři a některé a někteří navíc svérázné a svérázní. No, jen čtěte dál.

Vezmu to chronologicky. Nejdřív zavzpomínám na úplný začátek prvního ročníku, na pozoruhodné hodiny češtiny, které měl na starosti mladý a z tehdejšího hlediska nestandardní profesor v džínách a tričku, který byl z gymnázia vyhozen pro své politické názory. Psal se totiž nešťastný zlomový rok 1969 a komunisté vyhazovali kohokoliv odkudkoliv a kamkoliv, pokud nesouhlasil s jejich výkladem světa. A tento mladý profesor asi hodně nesouhlasil, a tak nám mohl na hodinách číst bohumilého Bohumila, protože věděl on i škola, že během pár týdnů půjde pryč, tak co by se unavoval s pravopisem... A kdo by za něj tolik hodin suploval? Tak ho soudružka ředitelka Šípková ponechala na hodinách, než ho poslala k šípku a než sama jako šíp vystřelila za kariérou na Národní výbor hlavního města Prahy, kde jsem na ni za několik let bohužel narazil jako na nikoliv příjemnou soudružku. Ale to je jiný příběh...

Já jsem se při hodinách Hrabala radoval, protože jsem se v Hrabalových knihách tehdy začínal hrabat. Byla to součást mé literární stravy, kterou mi poskytovali moji starší kamarádi v rodném Hodoníně. Měli úžasnou knihovnu a mnoho mladých lidí kolem sebe, dnes by se možná řeklo "komunitu", ale jim by se asi to slovo připomínající komunismus nelíbilo. Poslouchalo se tam to nejlepší, co tehdy existovalo, třeba Jimi Hendrix, Bob Dylan nebo Frank Zappa. Četl se Faulkner, Fitzgerald, Hesse, Kafka, Jeffers, Škvorecký, Hrabal a Hrabě a prostě vše, co bylo u nás vydáno koncem šedesátých let a co stálo za přečtení. A takto duševně a duchovně vybaven jsem šel na gymnázium. Přinesl jsem rock a moderní literaturu mezi studenty gymnázia, například Jardovi Koláčkovi řečenému Hifi, který už dlouho není mezi námi, ale kterému dokonce v Pantonu vyšly noty jeho rockových skladeb, a taky Pepovi Cerhovi, který už taky není mezi námi, později zakladateli a mnohaletému řediteli Tyfloservisu, kterému k šedesátinám přišel zahrát Vladimír Merta, na kterého jsme v mládí chodili spolu. A něco z "hodonínského literárního dědictví" jsem možná předal Tondovi Herudkovi, ze kterého se vyklubal pravý pábitel a přední pražský antikvář. Tonda mi před čtvrtstoletím řekl: "Mirku, ty jsi byl náš guru." A já se z toho guruovství raduju dodnes, dík Tondovi a pochopitelně také dík gymnáziu, bez kterého by se ze mne ten guru nikdy nestal.

Hned v září prvního ročníku jsme všichni vstoupili do Svazu pražských středoškoláků, dokonce jsme dostali extravagantní časopis Škamna, ale za pár měsíců jsme byli všichni vystoupeni, svaz byl rozpuštěný a vypuštěný. Místo něj byl založen svaz mládeže socialistické a jeden spolužák, jak jinak - budoucí právník, byl ředitelkou dotlačen, aby se stal předsedou. A taky byste měli vědět, že tehdy pěkně ošklivě řádila inkvizice, že se ničily učebnice. Probíhalo to česky švejkovsky. Dvě docela dobře vidící sympatické studentky nižšího ročníku dostaly za úkol odvézt na vozíku do nedalekých sběrných surovin několik desítek čítanek k dějinám literatury od Bohumila Balajky. Chyběly už jen balalajky, garmoška a častušky.

Teď už je čas zavzpomínat na všechny naše presory. Tím třídním byl pan Bůžek, který znal všechny významné lidi, protože to byli jeho kamarádi. Kdykoliv jsme o někom mluvili, rozzářil se a s radostí prohlásil: "To je můj kamarád!" A to platilo i obráceně, pana Bůžka znali přinejmenším všichni rozhlasoví posluchači, totiž každé ráno je cvičil v populární rozhlasové rozcvičce. Jako nadšený tělocvikář ovšem při každé příležitosti chválil především své oblíbené sportovně zdatné studentky a studenty, což jsem já nebyl. Ale byl to on, kdo mě při maturitě zachránil, když pozval dohlížejícího hosta na kávu zrovna ve chvíli, když jsem se začínal topit v ruštině. Ale zatím ještě u maturity zdaleka nejsme.

Fyzikářka a chemikářka, Vanda Kyselová (Gonzúrová), v jednom období u nás často suplovala, a jelikož měla ráda inteligentní humor, četla nám povídky Stephena Leacocka a Ivana Vyskočila. To bylo skvělé, ovšem fyzika a chemie mě braly mnohem méně. Dokonce jsem byl z jednoho z těch dvou nepochopitelných předmětů ohodnocen na vysvědčení čtyřkou, sice jen na vysvědčení pololetním, ale i tak jedinou čtyřkou od první třídy až do důchodu, paní profesorko!

Úplně čerstvá profesorka Macibobová (Kubátová) nám v posledním ročníku nadšeně začala předávat latinu. Jenže my jsme tři roky před ní měli téměř neslyšící profesorku Jiroušovou, a tím pádem jsme si mohli vesele napovídat a domlouvat se při písemkách, takže jsme se nic nenaučili. A tak "Růženka", jak jsme té krásné mladé latinářce tajně říkali, pochopila, že nás plusquamperfectum už nenaučí. Raději nás zasvěcovala do antické literatury a občas přidala i nějakou souvislost k literatuře moderní, protože učila i češtinu. A představte si, paní ředitelko, že profesorky Kyselová a Macibobová, každá zvlášť, byly se mnou a mou dívkou několikrát v jazzovém klubu. To bylo v těch dobách asi dost výjimečné. Bylo to jedno z mnoha plus malého týmu, ve kterém nás zejména profesorky dobře znali, a my je trochu taky.

Češtinářka, ruštinářka a angličtinářka, paní profesorka Šmejkalová, měla široký kulturní rozhled, a pokud dostala dobrou náladu a ožila, občas něco přepustila i nám. Delší čas strávila v Americe, takže jsme se něco dozvěděli i o životě za železnou oponou. Nezapomenutelný je ovšem její výrok: "Tak jsem vám opravila ty vaše výtvory." Jednalo se o písemky hozené na stůl jako nezvratný důkaz naší tuposti. Hlas paní profesorky v tu chvíli zněl otráveně i pohoršeně, až znechuceně, ale malinko byl okořeněn úsměvem. Tato věta opakovaně zaznívala v každém ročníku. Ale Arthur Rimbaud v jejím podání zazněl na chodbě gymnázia určitě jen jednou, a to pro mne! Přinesl jsem jí půjčit Stop-time Václava Hraběte a odrecitoval jsem jednu báseň, abych ukázal, že ho znám zpaměti. A paní profesorka zarecitovala Rimbauda. To byl šok!

Ve druhém ročníku do presorského týmu nastoupil entuziasmem naplněný profesor němčiny Marek Světlík, který se pokrokově pokoušel zavést vykání a oslovování s titulem, tedy Fräulein nebo Herr. Jednoho spolužáka z nižšího ročníku to oslovení Herr a vykání tak fascinovalo, že se nemohl přestat smát, takže se pak smáli oba. Herr Maretka bujaře a Herr Světlík rozpačitě. A tato epizoda se ještě několikrát opakovala.

Herr Světlík nás s buditelským nadšením mučil němčinou, ale asi tak jednou za rok se neovládl a rozhovořil se o své zamilované finštině, o Kalevale a Mika Waltarim, kterého dokonce přeložil. A představte si, že jsme se asi před dvěma roky s panem profesorem potkali v Obecním domě, kde hráli, co jiného, no přece Finlandii Jeana Sibelia. Pan profesor se chvíli rozpačitě usmíval a nevěřícně se na nás díval, jako jestli nemá halucinace nebo jestli jsme se nevynořili z jiného času, ale pak poznal manželku, "Ááá, Fräulain Kubelková!" Herr Michálek se raději představil sám. Předpokládal jsem, že pan profesor Světlík nemůže poznat toho kdysi hubeného mladíka propagujícího big beat, který teď jako seriózní muž v obleku zasvěceně hovoří o severských skladatelích.

Musím se teď k něčemu přiznat. Tu epizodu s Herr Maretkou jsem nezažil, odehrála se o ročník níž, ve třídě mé budoucí manželky. A tamtéž se odehrála asi nejneuvěřitelnější humorná epizoda, kterou se stydím zaznamenat, ale kterou by bylo škoda nezaznamenat. Mimořádně tichý a o dvojsmyslných zákrutách života neinformovaný student na otázku po latinském přísloví o práci, bez které nejsou koláče, odpověděl profesorce latiny takto: "Sine labore non erit penis in ore". Pro čtenáře neznalé latiny uvádím, že místo "penis" mělo zaznít "panis" čili chléb, který bez práce (labore) nebude v ústech (ore). Špatně slyšící profesorka nepřesnost přeslechla, třída se dusila smíchy a spolužák se o příčině smíchu dozvěděl až o přestávce - a vy až za padesát let, takže už je to promlčeno.

K tehdejším metodám socialistické personální práce patřilo vyhazování a přehazování nepohodlných lidí. Někdo byl vyhozen od nás a někdo zase odjinud k nám. Nemarxistickou vysokoškolskou pedagožku paní Augustinovou vyhodili odkudsi z vysoké školy, kde se teď nekompromisně vyžadovala poslušnost marxistické filozofii. Paní profesorka Augustinová nepropagovala svatého Augustina, jak se určitě domníváte, ale zabývala se fenomenologií. Co jiného než fenomény by byly pojmy "koňovost" a "stolovost", které se nám nesmazatelně zapsaly do hlavy jako určující charakteristiky těch složitých entit, tedy koně a stolu? Zkrátka filozofovali jsme a přeli se a smáli a bylo tu, filozoficky řečeno, "super!"

Nejrozesmátější profesorkou byla paní Bušková, která nás vzdělávala přírodními vědami. Snad zvířátka, rostlinky a kameny nějak souvisí s kameňáky a humorem vůbec. A nesmím zapomenout na profesora Chybu, svéráznou postavu s dýmkou, který nás seznamoval s výtvarným uměním a estetikou. Na konci roku si prohlédl naše sešity s poznámkami ze svých hodin a ten nejobsažnější, nejvzornější a nejčitelnější si od dotyčného studenta půjčil na další rok, aby měl z čeho učit. A tak jsme mohli kontrolovat studenty nižších ročníků, kdo z umělců byl geniálně nadčasový - a pokaždé to byl Donatello! O profesoru Chybovi se říkalo, že má za sebou pohnutý a ze socialistické cesty uhnutý život a že byl na naše gymnázium odložen.

Určitě bych sem měl zařadit medailonek paní profesorky Rališové, ale o té skromné a téměř neviditelné a neslyšné dějepisářce nikdo z nás studentů nic moc nevěděl, snad jen to, že obdivovala TGM, takže byla na naše gymnázium taky nejspíš odněkud odložena nebo se sem odložila sama, aby přežila tu hlučnou a bezduchou nemasarykovskou éru. Podobně nenápadná byla i matematikářka, paní Nedbalová, která se o sobě rozhovořila jen jednou, a tehdy jsme se dozvěděli, že tato droboučká a tělesně indisponovaná dáma vychovala sama dceru.

Teď už vám je jasné, že to nejdůležitější z gymnázia vlastně nebyly vědomosti, i když nějaké jsme také nasbírali, třeba já ty literární pro svůj koníček a matematické pro studium na matematikou prošpikované vysoké škole ekonomické, ale pro nás studenty byla důležitá na tu dobu nezvykle svobodomyslná atmosféra. A druhá stejně důležitá věc, to byly osobnosti jednotlivých pedagogů a pedagožek. Náš malý ústav totiž plnil dvě ochranné funkce - jednak chránil nás před důsledky našeho zrakového handicapu, jednak některé profesory před jejich handicapy politickými či společenskými.

Když si zavzpomínám na gymnázium, musím také zavzpomínat na internátní život, třeba jak vypadal jeden můj den na internátě v Makarenkově ulici, nyní ulici Jana Masaryka. Vlastně se od většiny dnů jiných obyvatel internátu lišil. Nebyl jsem studentem večerní hospodské univerzity, kterou navštěvovala řada studentů. Nikdy v životě jsem do hospod nechodil, nepiju pivo, a vlastně už za gymnaziálních časů jsem žil víceméně solitérní život. Četl jsem knihy, chodil na koncerty a na rande, zatímco značná část studentů místo četby, koncertů a rande chodila téměř denně do hospody.

Ale den začíná ránem, tak nejdříve budeme vstávat. Někdy před sedmou se rozlétly dveře pokoje se spícími studenty a mezi lůžka se vřítil vychovatel Hájek a zařval: "Budíček! Vstávat, budíček!" To zařval několikrát a najednou byl pryč. Říkalo se, že ho někdo přistihl, jak poslouchá za dveřmi, jak mu právě probuzení studenti nadávají, a směje se. Tento vychovatel s některými obyvateli internátu občas hrával fotbal nebo nohejbal. To byla jediná volnočasovka, kterou pro nás internát, vlastně pan Hájek z vlastní vůle, organizoval. Prý to byl také odloženec, dokonce někdejší pilot od anglického letectva s prostřeleným hrudníkem, kterého komunisti nechali dělat nepodstatnou práci, totiž vychovávat mladou generaci. Jindy se ráno do dveří všoural pan vychovatel Pavlovský a zabručel něco jako: "Pánové, vstávejte, je čas." A odešel a nestaral se. Ale i on se trochu staral o volný čas, někdy hrával šachy se sluchově a tělesně postiženým studentem z jiné speciální školy. A někdy si s námi povídal o literatuře a zájemcům půjčoval francouzské klasiky. A jindy se ozvalo zaťukání, a pak se pootevřely dveře a hlas paní vychovatelky Koníčkové nás něžně oslovil: "Miláčkové moji, probuďte se, už je ráno..." a pak ještě několikrát, aby nikdo nezaspal. Co bylo dál, to už víte. Škola, oběd, šprtání slovíček, rande, večeře, četba nebo hudba a ve dvaadvacet hodin, to je přece jasné, rozlétly se dveře a dovnitř vtrhl vychovatel Hájek s výkřikem "Večerka!" a ihned zhasnul světlo. A jindy vychovatelka Koníčková ťuká a laskavým hlasem oznamuje: "Miláčkové, je čas jít spát". A do třetice - zhasíná se světlo ve vychovatelně a pan vychovatel Pavlovský uléhá. Internát v Makarenkově ulici se noří do tmy a nad sny studentů starostlivě bdí duch velkého pedagogického soudruha Makarenka.

Na intru panovaly nepředstavitelně svobodné poměry. Stará internátní budova měla v jednom zadním rohu přízemní okno jen metr nad zemí a tímto oknem v noci po desáté přicházeli flamendři. A to byl pokoj, kde jsem žil tři roky. Naštěstí nás na internátě bylo jen pár desítek, a nechodili všichni každý den přes desátou hodinu do hospody nebo na rande, ale i tak jsme nechávali okno jen přivřené a v zimě jsme ho otevírali ťukajícím nočním zhýralcům. Nikomu to nevadilo, nejméně vychovateli Pavlovskému, který ve vychovatelně pokuřoval dýmku, a když jsme odcházeli ven, obvykle zamumlal, že si po desáté máme vlézt oknem, ať ho nebudíme. A co paní vychovatelka Koníčková, to byste se divili! Občas zašla za spolužákem Kučerou se slovy: "Jaroušku, nemáš cigaretku? Mně došly." Ale pak mu to zase oplatila, aspoň se domnívám. Měla nás všechny ráda jako bandu nezbedů a my ji jako pečovatelku o náš klid. Atmosféra internátu se změnila až s příchodem soudruha vychovatele Staňka, který zavedl vycházkové knížky a jiný pedagogický teror. Ale to už jsem byl maturant a maturanti měli volnější režim.

A ještě něco pro mne mimořádně důležitého. Mladší gymnaziální spolužačka Světlana Kalčíková, dcera "Krále Šumavy", mě seznámila s jemným a inteligentním básníkem Paříže, Petrem Skarlantem. Ten mě nasměroval na Klub mladých literátů s excelentním lektorem Josefem Bruknerem, redaktorem mnoha knih poezie ze šedesátých let, autorem dvou poetických slovníků a po revoluci šéfredaktorem nakladatelství dětské literatury. V sedmdesátých letech ovšem z lásky k Topičovu nakladatelství pracoval jako topič a vedle toho jako básnický lektor roztápěl literární oheň v talentech i netalentech Klubu mladých literátů, kam jsem řadu let docházel. Z některých se po revoluci stali spisovatelé a spisovatelky pro velké i pro malé, novináři, šéfredaktoři, filmoví režiséři, a dokonce i jedna feministka. Ten klub byl několikrát rozpuštěn a znovu obnoven při různých obvodních kulturních domech podle toho, odkud kam přeložili jednu skvělou a neúnavnou kulturní referentku. Nebýt pana Bruknera, odvážné kulturní referentky Hanky Glasové a gymnázia, možná bych dnes nepsal.

A co mi dalo gymnázium k mé budoucí práci? Měl jsem nevidomého spolužáka a spolubydlícího Jardu Kučeru, který už tehdy ve svém volném čase spolupracoval s inženýrem Vránou, možná prvním tvůrcem českého umělého hlasu. Na gymnáziu bylo ještě několik dalších nevidomých studentů, takže nevidomí lidé byli součástí mé každodenní zkušenosti. Byla to přípravka na mou budoucí slepotu. Když se o mnoho let později dostavila, napadlo mě proměnit ji na zdroj obživy. V roce 2000 jsme s manželkou a přáteli založili neziskovku, kterou jsme pojmenovali Okamžik, aby bylo jasné, že má něco společného s očima, a aby dobře mžikala. A mžikala fakt dobře, šestnáct let jsem ji s potěšením řídil. Nedivte se, největší dobrovolnický projekt v republice se stovkami dobrovolníků a klientů, to byla moje srdeční záležitost. K tomu keramická dílna Hmateliér, sociální poradna a stovky besed, seminářů a kurzů, výtvarných dílen a výstav, vernisáží, katalogů a jiných publikací. A samozřejmě nový klub mladých literátů. Ten se jmenoval Butníci, protože jeho členy byli butovičtí bítníci, studenti z našeho gymnázia, nyní již přestěhovaného do Butovic: Květa Šilhavá, Hanka Gabrišková, Jakub Kamberský a další. Tak jsem se po třiceti letech obloukem vrátil tam, odkud jsem vyšel.

Co říkáte, paní ředitelko, že už mám končit? Že už jsem si zavzpomínal víc než dost? Dobře, shrnu to. Díky gymnáziu se mi podařil útěk z konzervativního malého města, kde jsem se cítil ochuzen o cosi velkého a záhadného. A to velké a záhadné jsem začal objevovat hned první den na plakátovací ploše vedle vchodu do gymnaziálního internátu. Plakáty s rockovými a folkovými a jazzovými koncerty. A ještě něco většího a záhadnějšího mě potkalo o rok později přímo na chodbě gymnázia, darovala mi to jedna usmívající se sympatická studentka. Jak se to velké a záhadné stalo? To musí zůstat utajeno, to je soukromá věc. Přece vám nebudu psát, jak jsem ji hned po jejím příchodu na gymnázium pozval na rande a jak jsem ji v pasáži Rokoko poprvé políbil! To ode mne nechtějte slyšet, to je fakt naše společné tajemství. Ale něco vám přece jen vyzradím. Dnes je to na den přesně čtyřiačtyřicet let, co jsem si tu studentku vzal! Konec s důvěrnostmi, raději si povšimněte, že jsem díky gymnáziu nastoupil cestu ke své neziskové práci i ke svým získaným literárním cenám. Co bych dělal, kdybych na to naše gymnázium nenastoupil? Samozřejmě něco úplně jiného... Co, to nikomu neprozradím, to si nechám pro sebe. Vždyť bych musel napsat úplně jinou slohovou práci!

Láska

Má láska je češťyna

češťyna a ne jyná

střední i a dlouhá tečka -

proč mě majý za blbečka?

©Miroslav Michálek, Praha 2021