Volontéři a kostlivci

Legenda nejen z mládí

Ještě malinko doznívalo jaro, myslím to Pražské jaro, ale ve skutečnosti už bylo žhavé moravské léto 1969. Pondělním ranním autobusem jsem se vypravil na archeologické pracoviště u Mikulčic, totiž na svou první prázdninovou brigádu na vykopávkách. Po příjezdu se ukázalo, že by mě neměli zaměstnat, protože mi bude patnáct let až v srpnu. Pracovat se tehdy mohlo od patnácti. Ale byl socialismus, éra nekonečných možností. Paní účetní jen mávla rukou, "tož to sa nějak udělá, s tým si nedělaj hlavu a di za vedúcím archeológem, on ti dá prácu. Šak než skončíš brigádu, tych patnáct ti bude, a keho by to zajímalo, né?" Tož sem šél. A tak to nikoho nezajímalo, a mě zajímaly ty vykopávky a trocha peněz na džíny z Tuzexu, které tehdy stály čtyřicet bonů. Bony byla ta druhá měna pro vyvolené, pro ty, kteří pracovali na Západě a pro ty, kteří tam měli nějakého hodného strýčka, který jim občas poslal pár marek, šilinků, franků či dolarů. To jsem já nebyl, ale nějaký důvěryhodný známý s bony se vždycky našel. Jeden bon se dal načerno koupit za pět korun, takže ty vytoužené Rifle vyšly na dvě stě korun a já jsem si měl vydělat ještě o něco víc! A to nebylo vše. Specializovaný personalista vybíral do pracovního týmu brigádníků samé mladičké krasavice z okolních vesnic. A ty pohledné brigádnice v letní jihomoravské výhni často pracovaly v plavkách, prostě pastva pro oči. Někdy si říkám, jestli jsem si tam své osleplé oči nevykoukal, jestli jsem kvůli krasavicím nepřišel o zrak. Ale z téhož jsem už obvinil knihy, totiž že jsem zrak utýral vším tím potištěným papírem, který jsem o závod hltal. Mnohé z knih jsem si půjčoval od Saši, který mi o úžasné brigádě na vykopávkách řekl. Pracoval tam jako kápo neboli parťák přes brigádníky čili brigádnice. Kromě něj tam vždy bylo pár dalších rockových a literárních nadšenců. Tak jsem tam musel taky, a ještě i v několika dalších letech.

O rok později jsem už byl starý málem šestnáctiletý mazák, dokonce jsem plnil čestnou funkci, dělal jsem totiž konzervátora čili postřikovače. Nosil jsem na zádech nádrž s roztokem formaldehidu nebo nějakého podobného konzervačního prostředku a jakmile někdo odhalil kousek prastarého ztrouchnivělého dřeva, byl jsem povolán, abych nález odborně ošetřil postřikem. Byla to skvělá fuška, protože většinou zrovna nebylo co ošetřovat, a tak jsem si mohl povídat s kýmkoliv na výzkumu. Chodil jsem od jedné trojice krasavic k další a rozvíjel jsem své komunikační schopnosti. Po měsíci této tvrdé práce přišlo překvapení. Brněnské ředitelství do Mikulčic poslalo asi tři desítky volontérů ze Západu. Paní Božena, starší žena v šátku a pracovním kroji, se mně ptala: "Co sú zač tí velemontéři?" "Volontéři," opravil jsem ji, "to jsou dobrovolníci. Budou tady s nama zadarmo pracovat." "Tož, enem, abysme nepřišli o prácu my." Ale volontéři, voluntéři, voluntýři, a jak ještě byli dobrovolníci pojmenováváni, nás o práci fakt nepřipravili, většinou se o nic podobného ani v nejmenším nesnažili. Za to byli zvědaví na nás, děti komunismu.

I já jsem ta slova "volontér", "voluntýr" nebo "voluntér" slyšel poprvé. Měl jsem za sebou první ročník gymnázia s angličtinou a němčinou, a tak to pro mne byl mimořádný jazykový konverzační kurz ve dvou nezvládnutých jazycích se studenty z Německa, Rakouska, Švédska, Norska, Británie a možná ještě odjinud, už si vše nepamatuju. Přiznávám, že ani mně nešlo do hlavy, že sem někdo jede zdaleka zadarmo pracovat, ale zase tak moc jsem si s tím hlavu nelámal. Konec konců, byli tu jen na týden a byli sympatičtí. Z Brna s nimi přijel bohémský Petr, který dobře ovládal angličtinu a jeho role organizátora a tlumočníka mu zjevně působila radost. Málem jsme ho díky moravskému moku utlumočili. Proč jsou ti zápaďáčtí dobrovolníci tady u nás na Moravě? Co to vlastně jsou ti dobrovolníci? Co o nás vědí, jak se dívají na ruskou okupaci, na zdejší režim, jakou hudbu poslouchají, co čtou, jestli znají Dubčeka a Masaryka, jestli si takhle mohou cestovat po světě? A zkrátka - jestli by holky s námi večer někam nezašly vše probrat. Domluva obtížná i veselá, česko-německo-angličtina selhávala, ruce pracovaly, psalo se do písku v kolik hodin a tak dál, Petr všem a najednou překládal. Diskuze o volonterizmu se posunula k diskuzi o smyslu života a budoucnosti lidstva a Jimi Hendrixovi a nakonec se rozpadla do dvojic plně zaujatých sebou samými.

Němky se našich bezbřehých a jazykově krkolomných rozprav moc neúčastnily, byly z nějaké církve, vzorně pracovaly a byly výkonnější než my, staří zkušení archeologové. Dánky odšpachtlovali a metličkami odhalily kus prastarého vesla, a tak jsem ihned prováděl postřik, aby se vzácný nález na vzduchu nerozpadl. Pěkně jsem si tu kombinaci archeologie a babylonského zmatení jazyků užíval. A další nalezli kousek kostry, to bylo radosti! Zřejmě nějaký náš pra-pra-pra-pra-pra-moravan, ale mohlo to také být pra-pra-pra-pra-pra-sátko. Volontérky se radovaly ze svého nálezu a asi i z volna, které jim archeolog dal. Mohly se naplno věnovat diskuzi s potomky předpokládaného člověčího nalezence.

Výjimku tvořil jen mladý Angličan, který s klidem Angličana ležel na profilu oddělujícím jednotlivé výkopové jámy a opaloval se. Prý myslel, že bude za potřebí pomáhat - a tady to zapotřebí není! Jsme tu přece my, placení pracovníci, a tak dobrovolně pracující tady nemají co dělat. Proto se rozhodl dobrovolně nepracovat. Možná to byl budoucí brexitář, který chtěl mít odstup od ostatních dobrovolných Evropanů. Nebo si socialistickou střední Evropu představoval jako Afriku. Možná se těšil na dělání něčeho podstatného, třeba školy pro malé černoušky. A tady byly dobře vykrmení moravští běloušci a běloušky a měly otázky za oušky.

Celý týden nás zaměstnával jejich svět, jejich příběhy, názory, jejich svoboda. Do té doby mě vlastně ani nenapadlo, že by mohlo být fajn vycestovat někam ven a tam pomáhat a poznávat jiné země, jazyk, lidi. Nikoho z nás to nenapadlo, protože nikdo nic podobného neznal, cestovat se nesmělo, a to nesmění bylo tak dlouhodobé a všeobecné, že už se stalo samozřejmým a neuvědomovaným. A najednou mě to přece jenom napadlo, že bych taky rád jel někam vyhrabávat kostlivce, že bych mohl také cestovat a třeba při tom dělat něco zajímavého, klidně i zadarmo. Pozoruhodná představa.

Čas rychle utíkal, ba přímo sprintoval. Vedli jsme hovory dojčangličtinou a odmetali metličkami kameny naznačujícími, že asi metr pod hranou velkého plošného výkopu kdysi bylo stavení s kamennými základy. Občas jsme našli kus hrnce s vlnovkovým vzorem, přivolali jsme archeologa, ten vše zakreslil a popsal, někdy i vyfotil, ale focení bylo výjimečné, asi to tehdy byl nákladný přepych, a pak nález odnesl do depozitáře. Ale nám nešlo o historické bádání, my brigádníci jsme zkoumali zvláštní jev, totiž dobrovolníky ze Západu. Jak tam asi žijí, jak vypadá ta demokracie? A jak se sem vlastně dostali, prý tam mají nějakou mezinárodní dobrovolnickou organizaci a jezdí tak do chudých zemí pomáhat. My jsme si jako chudá země nepřipadali, ale nepřeli jsme se. Však se večer uvidí, jestli jsme chudí. Svobodomyslní archeologové povolili večerní diskotéku pod širým nebem, brigádnice z nejbližší vesnice se vypravily sehnat ze sklépků dostatek vína a chleba a špekáčky k opečení a v podvečer to začalo. Mezinárodní konference The International Meeting Mikulcice 1970 o životě, hudbě, vínu, komunismu, kapitalismu, Rolling Stones a o západoevropském, českém či moravském mladém lidu. Pochopitelně jsme také pořešili pár dobrovolnických témat, třeba jestli by s námi dobrovolnice přece jen alespoň jednou nezašly některý zbývající večer do vinného sklípku. Nezašly. To babylonské zmatení jazyků škodí všude, i v dobrovolnictví.

Víno bylo teplé, hudba se občas zadrhávala na jednom opakujícím se tónu, když si na přehrávanou gramodesku sedl komár, kterých ve zdejších lužních lesů pobývaly zřejmě biliony. Skvělí zážitek, tohle dobrovolnictví, to musím také jednou zkusit. Jenže bolševik rychle utahoval šrouby. Dalších dvacet let jsem žádné další volontéry ze západu nepotkal.

A pak těch roků uteklo bez jednoho padesát. Z mladíka v džínách a v tričku a s pár korunami v kapse je kmet v džínách a tričku a s pár korunami v kapse, ale navíc se zdravotními důsledky mnohaleté odpovědnosti za jiné lidi a se slepotou k tomu. Měl bych ještě dodat, že se slepý kmet posledních šestnáct let zabýval organizováním dobrovolnictví. Ne zahraničního, ale tuzemského, ne ve prospěch chudých nebo dokonce kostlivců, ale ve prospěch nevidomých. A teď mu k jeho potěšení šestnáctiletý vnuk vypráví, jak se na několik dnů stal dobrovolníkem, když se svými spolužáky pomáhal s obnovou školy pro děti Masajů v Tanzánii. Rozbíjeli podlahu a odstraňovaly futra starých oken, aby objekt pro školáčky černoušky opravili a zmodernizovali. Vnuk asi poprvé kopal krumpáčem. Kmet se ho ptá na mozoly a on vypadá spokojeně, že je měl. Jelikož si potrpí na dobrou stravu, padne ještě otázka, co mladí evropští dobrovolníci papali v Africe. "Pořád to stejné, samá zelenina, ale vůbec to nevadilo. A nikdy jsem nejedl tak dobré ananasy a banány." A co černí domorodci, co dělali oni? "Připravovali materiál, starali se o naše jídlo a vzali nás do své vesnice, a to bylo úžasné. Zabubnoval jsem si na jejich bubnech, a nakonec každý z nás dostal svůj masajský oděv, takovou deku na zabalení." Kmet se ještě opatrně ptá, proč si tu podlahu Masajové nerozbili sami. "Tam je tolik práce, že všichni mají pořád co dělat." Vnuk malou provokaci naštěstí nepostřehl nebo ji raději přeslechl. Šťouchl jsem do svého vnitřního kmeta, ať dá pokoj s těmi poťouchlostmi. A pak jsem si v duchu přehrál jistý film. Jaký? No přece ten, který jsem právě přehrál vám.

Z Afriky

Co to máš černoušku
co to máš na oušku?
Mám na oušku papouška
šeptá mi furt do ouška

Co to máš černoušku
co to máš na oušku?
Mgwanambamba johoho
Je ti kokos do toho!

© Miroslav Michálek, Praha 2020