Temno ve světě knih

Vzpomínky na dobu, kdy Joyceův Odysseus stál třetinu mzdy 

Psala se sedmdesátá a osmdesátá léta minulého století. Byl jsem mladý, hladověl jsem po literárním pokrmu a takto hladovějících bylo mnoho. Alespoň to tak vypadalo podle dlouhých front u knihkupectví. Jaké to tehdy vlastně bylo pro anonymní nadšené čtenáře, jako jsem byl já? Kde jsme brali kvalitní literaturu?

Při pohledu zvenku by se mohlo zdát, že jsme neměli žádný problém. Vždyť každý týden vycházely desítky a desítky knih. A v jakých krásných provedeních! Plátěné vazby, barevné přebaly, bohatý doprovodný materiál v podobě předmluv, záložek s upoutávkami na jiné knihy, doslovy a někdy se slovníčkem cizích slov nebo věcným rejstříkem. Vypadalo to jako pravé knižní hody. Jen kdyby se většinou nejednalo o nothing books. Aha, vy nevíte, co to byly nothing books. Měli jste to štěstí, že jste koncem sedmdesátých let nestudovali vysokou ekonomickou. Nothing book byl název prázdné knihy bez textu vydané v USA. Možná literární recese nebo marketingový tah, kdo ví. Podle vysokoškolských skript politického ekonoma Cagolova se jednalo o příklad bezuzdnosti buržoazního konzumního života a obchodní zhýralosti imperialismu.

Fronty na Knižní čtvrtky

To my v socialismu jsme si žili jinak! Vydávaly se hromady knih plné vytištěných slov, žádné Nothing books! V každém městečku bylo knihkupectví a v něm regály plné knih. Když se neprodaly, nic se nedělo, stát vše řídil, kontroloval a dofinancovával. Hory neprodejných knih mizely v podnikových odborářských knihovnách a ve sběrných surovinách, čímž podporovaly recyklaci papíru a zaměstnanost lidu. Nové knihy vycházely každý čtvrtek a byly předem inzerovány v týdeníku Nové knihy.

Takto byl ustanoven Knižní čtvrtek, který nahradil ideologicky zastaralý Zelený čtvrtek. Měl jednu velkou výhodu - konal se každý týden. Jednou za čas stály u knihkupectví fronty. Pokud ale vycházel nějaký hodně atraktivní titul, jako byl jakýkoliv Vladimír Páral nebo Bohumil Hrabal, popřípadě Arthur Hailey, autor přibližující onen odpudivý kapitalismus, o kterém se chtěli uvědomělí čtenáři poučit, pak byly fronty velké a možnost získání knihy ve frontě malá. Pak nastupoval podpultovní prodej a překupníci. Dobré knihy rychle mizely a ve středu před Knižním čtvrtkem už byly vyprodány, ve středu do knihkupectví nikdo nechodil. To byla Škaredá středa.

Knihy se kupovaly, protože nekoupit znamenalo nepřečíst. Z knihoven se dobré tituly brzy ztrácely a druhá vydání těch nejlepších se nekonala, protože to obvykle byly právě ty ideově nedokonalé tituly. Jak jsme rozeznávali, co koupit, co by mohlo stát za čtení a co ne? Anotace chválily autory podle toho, ze které země jsou a jaký mají vztah k socialismu. Ze západní literatury se vydávala díla kritizující kapitalistické poměry. Ledacos bylo vydáváno jen proto, aby vznikl dojem, že jsme dostatečně informováni o vývoji světové literatury a že ta socialistická je hodnotnější.

Potenciál neznámého autora jsme odhadovali podle toho, které nakladatelství knihu vydávalo, v jaké ediční řadě vycházela nebo kdo ji přeložil. Tituly západních autorů vydávané v Odeonu v edici soudobé světové prózy nebo v Galerii moderních autorů někteří nadšenci kupovali automaticky. Zato knihy vydávané v nakladatelství Práce málokdy, produkty Lidového nakladatelství zaměřeného na sovětské literární budovatele odebíraly pouze knihovny. Ale pokud knihu z ruštiny přeložil Jan Zábrana, bylo to jasné.

Prodávat ano, vystavovat ne

Ojediněle byl vydán i ideově sporný titul, ale zároveň byl před většinovým čtenářem ukryt. Prodával se jen někde a někomu. Nejznámější případ byl Odysseus Jamese Joyce, který sice vyšel, ale mohl být prodáván pouze pro studijní účely, tedy pro odborníky na literaturu a překladatelství, aby se mohli seznámit s jedním z vrcholů prohnilé buržoazní kultury. Zájemce musel získat orazítkované potvrzení, že je schopen Odysseačíst. Tím se Joyce stal nejdražší nově vydanou knihou na černém trhu. Prodával se za tisíc korun, což byla třetina průměrné mzdy. Asi jako kdyby dnes nějaká obyčejně vytištěná kniha stála deset tisíc a ne tři stovky! Majitelé razítek se radovali, milovníci hodnotné literatury měli smůlu. V lidových knihovnách Odysseus nebyl, mohlo by to narušit myšlení lidu. A kromě toho by vzácnou knihu hned někdo ukradl, nejspíš sám knihovník.

Podobně to prý bylo dříve s Prezydentem krokadýlů od Warrena Millera, ale to nepamatuju, a tak to nemohu potvrdit. Zažil jsem jiný případ. Nakladatelství Odeon vydalo dvě prózy Richarda Weinera - Lazebník a Hra doopravdy, pak ale přišel pokyn, že se kniha sice smí prodávat, ale nesmí se vystavovat ve výkladních skříních ani na viditelných místech uvnitř prodejen. Kdo se o Weinerovi díky krátké anotaci v týdeníku Nové knihy dozvěděl, mohl si ho koupit. Kdo se nedozvěděl, na pultu Weinera spatřit nemohl, a tak měl smůlu.

Knihy neměly valnou propagaci a anotace často neupozorňovaly na jejich skutečný význam, protože by to mohlo na pochybný titul upozornit stranické dohlížitele. Když vyšel Hobit, tušil jsem, že dílo přeložené Lubomírem Dorůžkou bude něco mimořádného. A tak jsem jej koupil a s dalekohlednými brýlemi jsem objemnou knihu pracně louskal synovi a manželce a náramně jsme se bavili. Posléze se mnoho mých známých také bavilo geniálním dílem, které překvapivě dlouho leželo na pultech. Pohádka pro dospělé od autora s podivným jménem zpočátku nevzbudila pozornost.

A co teprve Robert Musil! Postupně jsem z Odeonu odnosil celou desítku tohoto dvousvazkového kolosu a asi desítka mých známých musila číst Musila. Pochopitelně, že tito moji známí měli čtenářské vlastnosti potřebné k četbě Muže bez vlastností. Pravda je, že Muže bez vlastností si koupili jen moji spřátelení muži, ani jedna žena, ale to uvádím jen jako zajímavost. Milé feministky, fakt z toho nic nevyvozuju.

Poklady z krajských nakladatelství

Důležitým zdrojem informací byly seznamy titulů vydaných za několik let dozadu, které bývaly v šedesátých letech na konci knihy nebo na zadní straně obálky. Hledač knižního pokrmu tak mohl získat docela slušný přehled o tehdejší produkci. V sedmdesátých letech se tyto seznamy už neobjevovali, abychom se nedozvěděli, po jakých knihách máme pátrat v antikvariátech. Ale u příležitosti pětistého svazku edice Světová četba Odeon vydal úplný soupis vydaných titulů a k němu i krátké chvály, z nichž ta Hrabalova mě upozornila, že tu nejchutnější stravu najdu ve Skořicových krámech pekaře Bruna Schulze.

Některé knihy českých autorů patřily do zóny trpěné okrajové literatury, logicky tedy mohly vyjít v okrajových neboli krajských nakladatelstvích, jako byl Kruh v Hradci Králové, Růže v Českých Budějovicích nebo Blok v Brně, ale tytéž tituly logicky nemohly vyjít v nakladatelstvích celostátních, v Odeonu, Československém spisovateli, Mladé frontě, Práci a ve Svobodě. Této nelogické logice, nebo spíše logice nelogického, jak chcete, se říkalo kulturní politika. Zájemce o knihy musel tedy sledovat, co krajská nakladatelství vydávají. Aby mi přece jen něco neuniklo, čas od času jsem navštívil Krajské knihkupectví v Hybernské ulici. V mrňavém krámku byly regály od podlahy ke stropu naplněny novými i staršími knihami. Ulovil jsem tady Zátoku smrti i "melancholické kuře" o desítky let později proslavené filmem. Šlejhara soudruzi neměli rádi pro jeho totální pesimismus i staromilský jazyk, no a já naopak.

V krajské prodejně dlouho prodávali pěkně typograficky upravené Knihy smolné z hradeckého Kruhu s předmluvou Bohumila Hrabala, jednoho Josefa Kocourka, a dokonce Jaroslava Durycha vydaného v českobudějovické Růži. Podobně zatoulaných nežádoucích knih nebylo mnoho, ale o to víc jsme po nich pátrali. Atrakcemi také byly tituly příležitostně omilostněných autorů, jako byli Bohumil Hrabal, Ladislav Fuks, Jiří Šotola, Karel Misař, Karel Ptáčník, Josef Suchý nebo národní básník Jaroslav Seifert.

Jejich nové tolerované tituly už sice většinou nebyly takovými skvosty, jako byl Pasťák nebo Tovaryšstvo Ježíšovo, ale byla to vítaná osvěžení. Jednou za sto let soudruhům něco uniklo a pak museli unikátní knihu stáhnout z oběhu a nenápadně ji nahradit upraveným vydáním. Válečný román Láska v Německu od Rolfa Hochhutha byl stažen z oběhu a nově vytisknut, takže pro sběratele se pochopitelně stalo předmětem zájmu první nevykastrované stoupové vydání, které se od toho cenzorsky upraveného vizuálně lišilo úzkým červeným pruhem na obálce.

Pod svícnem je největší tma

I pod rudým svícnem byla občas tma. V Praze na Václaváku sídlilo nakladatelství Práce se vzorovou supermoderní prodejnou v přízemí. Hned vedle prosklené chlouby socialistického knižního obchodu byl nevábný vchod do domu, za ním temná chodba, staré ošlapané schodiště, v prvním poschodí oprýskané dveře a na nich odporná cedule "Odborná a odborářská literatura". A právě tady to bylo! Po zazvonění mne bzučák vpustil dovnitř k výdejnímu pultu, ke kterému se za chvíli přiloudal nemluvný chlápek v ošuntělém plášti.

Vytáhl jsem papírek se jmény několika autorů, požádal s prosebným výrazem, jestli by se mohl podívat do skladu - a čekal jsem a čekal. Za necelou půlhodinku se Knižní anděl v plášti vynořil z hlubin skladu a přinášel nějaký ten odborný titul. Můj největší úlovek byly Beckettovy Texty a novely pro nic, pak něco od Natálky Sarrautové a Juliena Greena. Brýle na nose zkoumaly Bernanose a jiné, dnes už zapomenuté autory. Kdo by hledal ideově odporné knihy v ráji odborářských příruček a sovětských autorů?

Na Strossmayerově náměstí přímo pod obvodním výborem komunistické strany Prahy 7 se v knihkupectví distribuovaly nejen dokumenty Charty 77, ale také dobré starší knihy vylovené z nějakých zapomenutých skladů. Knižní nadšenci tady požívali Extázi. Prodávali tam tu od Josefa Kocourka, ačkoliv nesměla jít do výkladní skříně, ale byla k nalezení na poličce vedle pultu. Občas se tam objevily dávno rozebrané tituly, jako Srpnové světlo a Divoké palmy. Nezakázané, ale nesehnatelné. Mezi pátrači po dobrých knihách se informace o tolerovaných titulech, edičních omylech soudruhů a poloutajených zdrojích dobré literatury obvykle hbitě předávaly, ale jiní tyto mimořádné zdroje naopak utajovali, aby mohli vzácné knihy levně koupit a draze prodat.

Každý z nás měl seznam hledaných knih a knih na výměnu. Seznamy sběratelů s obdobnými literárními zájmy byly cosi jako kompas pro orientaci v knihách. Chyběly informace, neexistoval internet, ve školách se o literatuře vyučovaly socialistické nesmysly, zatajovali se podstatní autoři a u podstatných autorů se zatajovala některá jejich díla. Z hledacích seznamů jsem zmapoval, co vydal Richard Weiner, Jakub Deml nebo Ladislav Klíma. Z jednoho hledacího seznamu jsem se dozvěděl o světově ojedinělém pokusu přeložit kousek z hypermegarománu Jamese Joyce Plačky nad Finneganem, který bibliofilsky vyšel pod názvem Anna Livia Plurabella. To byl můj největší nenaplněný čtenářský a sběratelský sen!

Putování po antikvariátech

Socialismus měl i příjemné stránky, například špatnou pracovní morálku. Několikrát týdně jsem se ztrácel z práce v jedenáct dopoledne a vydával jsem se do antikvariátů, na Smíchov, na Můstek, do Dlážděnky, na Vinohradskou nebo do Ječné. Po třech hodinách užitečně využité pracovní doby jsem se vracel s taškou plnou úlovků. Moje milé kolegyně mi koupily tělesný pokrm a já jsem jim přinesl pokrm duševní, třeba Daphne du Maurier, kuchařky nebo detektivky. V antikvariátech fungovala nedigitální sociální síť. Kolik skvělých lidí jsem tam poznal! Antikváři Vláďa Šebek, Tašo Andjelkovski, Anička Kasperová, Miss Antikvariát Jitka ze Staromáku, dnes v Nerudovce s Tondou Herudkem, kdysi v Myslíkově ulici. Zasloužili by prezidentské vyznamenání. Nedávno mi v metru coby nevidomému nabídl pomoc antikvář z Ječné. Přiznal se, že mě asi tak před čtvrtstoletím vždycky pozoroval, jak s těmi obřími brýlemi složitě manévruju, když si prohlížím knihy.

Antikvariátní život měl i svůj černý humor. Ve Spálené ulici byla ústřední prodejna antikvariátních knih z centrálního skladu. Několik let se tam prodával výbor textů Karla Čapka Místo pro Jonathana!, který nesměl jít do knihkupectví, ale mohl být umístěn do výkladní skříně v jedné z nejfrekventovanějších pražských ulic. Tamtéž se dali koupit Spiklenci snu od Ernsta Kreudera. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo a proč se spikl proti této knize, proč nesměla být prodávána v běžných knihkupectvích, když mohla být tady vystavována očím tisíců kolemjdoucích.

Shánění nedostatkových knih bylo svérázným sportem, který mnoho zdánlivých čtenářů přestalo pěstovat, jakmile k nám sametová revoluce vpustila mnoho jiných sportů, zejména těch s finanční motivací. Ale v těch starých dobách se i neliterární lidé chlubili tím, že sehnali nového Hrabala nebo Medojedky. Takový Kmotrnedbale položený na konferenčním stolku v hale nové vilky udělal své, aniž by ho kdokoliv četl. Byla to módní dekorace.

Hledání knižních pokladů mělo i svá úskalí. Jelikož bydlíme v přízemí, často jsme si se dvěma místními knižáky podávali čerstvé úlovky tou nejkratší cestou, tedy oknem do ulice. Nějaký ostražitý občan na to zřejmě upozornil patřičná místa, a tak jednou u našich dveří zazvonili dva uniformovaní příslušníci, jestlipak tu neprodáváme z okna knihy. Naštěstí jen zjišťovali, jestli se nejedná o nepovolené podnikání. Byla to bezpečnost veřejná, nikoliv tajná.

Inzeráty s příběhy

Jako mnoho jiných knižních pátračů i já jsem dával inzeráty na koupi knih do Lidové demokracie a Svobodného slova, do jiných novin to nemělo smysl. S manželkou nebo s některým ze sběratelů jsme obcházeli byty lidí, kteří na naše inzeráty na koupi knih reagovali. Poznal jsem nespočet zajímavých pamětníků, vyslechl nejeden životní příběh a z některých běhal mráz po zádech...

Tak třeba stará paní s šesticípou hvězdou v duši vzpomínající na ukryté starožitnosti a šperky u českých sousedů, kteří se jí po návratu z koncentráku vysmáli a nic jí nevrátili. Ani bych nemusel číst Sedmiramenný svícen. Se sběratelem pragensií a matematikem Tondou jsme jezdili do Mladé Boleslavi za starší decentní dámou paní P., jejíž manžel kdysi spolupracoval se Štorch Marienem. Její byt přetékal krásnými knihami a vzácnými tisky s grafikami Konůpka, Koblihy a Váchala a bibliofiliemi. Dáma s námi, dvěma sběrateli, vždy příjemně pohovořila, poseděla s námi u šálku čaje v ušlechtilém porcelánu, pak nechala naše oči a ruce bloudit knihovnou a vybrat si pár titulů, o kterých s námi zasvěceně pohovořila, s některými se ovšem nemohla rozloučit. Pak následovala velmi decentní forma domlouvání o ceně knih. Odtud jsem si přivezl nejednoho vzácného Klímu, krásná vydání Březiny s grafikami Konůpka nebo kompletní soubor Kryptadií.

A co stará paní K.? Nejprve nás opatrně a inteligentně vyšetřila, co jsme zač, jestli nejsme jen chtiví překupníci nebo dokonce špiclové. Pak nás váhavě vyzvala, abychom odsunuli přední řadu knih a nahlédli do knižní pozůstalosti jejího manžela. Bylo tam několik desítek knih Rudolfa Steinera a řada dalších, bohužel v němčině. A já jsem obětí moderního socialistického vzdělávání, německy neumím, takže jsem se teosofem nestal. Jindy jsme dokonce museli odtlačit sekretář, za kterým byla ukryta vestavěná skříň plná starých okultních knih a německých turistických časopisů. Nebo to byly časopisy naturistické? Na fotografiích poskakovali naháči a naháčky hrající volejbal, jiní posedávali nazí u stolků s jídlem a další kamsi utíkali, snad před mravnostní policií. Naháči a okultisté to nikdy neměli lehké.

Exilové a samizdatové knihy se objevovaly zřídkakdy, neměl jsem strýčka v zahraničí ani jsem nebyl napojen na žádnou distribuční síť. Téměř výlučně jsem tyto vzácnosti dostával jen k zapůjčení od několika přátel, koupit v antikvariátu nebo na inzerát se nedaly. Pamatuju na Nesnesitelnou lehkost bytí, Mráz přichází z Kremlu nebo Malá doznání okresního soudce. Neptali jsme se, kde se kniha vzala, lépe bylo nevědět a číst. To čtení ale nebylo jen tak běžné čtení, platila přísná bezpečnostní opatření. Kniha musela být pečlivě zabalena, aby nebyla čitelná obálka, nesměla nikde jen tak volně ležet a půjčovat ji dál bez vědomí majitele nebylo povoleno.

Možná žili velcí spisovatelé, co nic nenapsali

Strojopisy kolovaly hlavně od dob Charty 77, ale můj chabý zrak mi je většinou neumožnil číst. Možná ke mně nedopluly ani původní samizdaty od jejich vydavatelů, ale další opisy z opisů, jen pevné desky a v nich sepnutá hromádka průklepových papírů se špatně čitelným tiskem. Četba pro slabozrakého s dalekohlednými brýlemi se podobala slabikování a bolelo z ní čtecí oko. Přeluštil jsem Příliš hlučnou samotu a Něžného barbara, jeden díl Souostroví Gulag, Chalupeckého esej o Demlovi a jeho Podzimní sena několik dalších. Ale mnohé jsem jen ochutnal a nedoluštěné poslal dál.

V polovině osmdesátých let začala temnota řídnout. Přibývalo množství kopírovacích strojů a ubývala schopnost režimu uhlídat je. Občas se dokonce podařilo v nějaké málo střežené tiskárně strojově vytisknout pár desítek exemplářů nepublikovaného textu, a to pak byla bibliofilie a samizdat dohromady. Jednou se to dokonce podařilo i mně, ano, i já jsem vydal jeden samizdat s ambicemi na bibliofilii, citáty z Klímových dopisů Ing. Pavlovi. Tisk jsem nazval Já je já! Několik dvoulistů ručního papíru, obálka z kartonu, jedna grafika Jiřího Sozanského, 25 výtisků. Můj tehdejší spolupracovník si vydání mé bibliofilie přivlastnil, ale v tiráži jsem správně uveden já, zkrátka Já je Já!

Jak jsem se dočetl, samizdat spisovatelům i něco málo dal. Bohumilý Bohumil v knize Proluky píše, jak zaskočil Hermana Bölla tím, že se těší na psaní do šuplíku. Že si bude psát, co chce, jen tak sám pro sebe. Asi to znamenalo vypnout svého vnitřního cenzora, psát bez ohledu na tehdejší cenzorské nebo dnešní komerční požadavky. Éra nesvobody ovšem nesrovnatelně víc poškodila tvorbu publikujících i nepublikujících autorů a nespočet neznámých autorů postihla neplodností. Mnohá díla zůstala kdesi v imaginární děloze literární tvorby, aniž by spatřila světlo světa. V zemích s cenzurou po dobu několika generací možná žili velcí spisovatelé, kteří ve skutečnosti nic nenapsali.

Nakonec jsem vám chtěl sdělit něco nesdělitelného. Jaké to je číst skvělou zakázanou knihu od vašeho oblíbeného spisovatele, který byl právě uvězněn totalitním režimem? Jenže jak to vyjádřit? Přizval jsem na pomoc tu nejčistší vědu. Po hodinách práce se soustavou rovnic jsem dospěl k té definitivní. Tady je: E = mc2, přičemž "E" je emocionální zážitek čtenáře zakázané literatury, "m" představuje mistrovství literárního díla a "c" vyjadřuje cit pro spravedlnost, jehož účinnost je v průměru na úrovni druhé mocniny. Česky řečeno: Emoce samizdatového čtenáře se rovnají součinu mistrovství díla a čtverce čtenářova citu pro spravedlnost. Vzorec si pamatuju přesně, ale jeho slovní interpretace se mi možná trochu zamlžila, nesdělitelné se nesdílí dobře ani s pomocí exaktních věd. Ale možná to ani není zapotřebí, třeba se o tom jednou přesvědčíte sami.

Upravená kapitola z dosud nevydané knihy Kníže knížek aneb O čtení, psaní a jiných posedlostech, mezititulky jsou redakční.

© Miroslav Michálek 2019