Slábnoucí zrak a sílící pud

Osvětově pohoršující povídkový fejeton

Představte si to. Manželka už zase někomu vyprávěla o své první lásce. Za naše čtyřicetileté manželství jsem to musel poslouchat možná už potřetí. Samozřejmě mi to vůbec nevadí, člověk si zvykne na všechno. Ne, co vás to napadá, já fakt nežárlím, ale přece jen, měl ke všemu takové nepěkně zženštilé ruské jméno jak z Puškina a byl prý dost malý. Vlastně malí byli oba, on i moje manželka, chodili přece teprve do školky a manželka tedy ještě nebyla manželka. Ale stejně, proč to musím celý život poslouchat? A tak jsem si řekl, že ji to oplatím, napíšu o své první lásce, ba navíc alespoň o třech zaručeně prvních láskách. A ještě to dám na Internet, ať to každý ví! To je ono!

Jenže na žádnou první lásku ze školky si ne a ne vzpomenout. Leda na to, že jsem hned první den spadl ze schodů, protože se na chodbě nesvítilo a já jsem byl šeroslepý. Ale žádná spolužačka ze školky se kvůli tomu do mne nezamilovala. I když - jedna u toho byla a pak mi nechtěla půjčit erární trumpetu, na kterou vřískala příšerné zvuky, no vlastně docela fajn zvuky, asi jako Miles Davis na svém přeslavném albu Bitches Brew, jen přidat ten rytmus, na kterém to vše stojí. Ta holka foukala s velkým gustem do trumpety a přitom se na mne provokativně koukala, jakoby se se mnou chtěla o tu trumpetu poprat, jakoby říkala, vem si mě, tedy vem si tu trumpetu. No vlastně možná tím říkala, tady jsem, dívej se na mne, vem si mne do svého srdce. Kdoví, třeba se do mne zamilovala, nebo já jsem se tehdy zamiloval do jazzu. Kde by se tato moje záliba jinak vzala, když doma, ve školce, na základce, ba ani ve středoškolských a vysokoškolských letech nikdo z mého okolí jazz nijak zvlášť neposlouchal. Možná to byla moje první láska - jazzová trumpeta. Romantická láska k opačnému pohlaví z toho prostě nebyla. Jak se obecně ví, hoši jsou oproti dívkám zpozdilí, a tak i já jsem asi dlouho byl spíše takový dětský trumpeta. Jo, kéž bych místo trumpety byl trumpetista! Ale nestalo se.

Romantický pud na mne zapůsobil až o několik let později. Myslím mezi sedmou a osmou třídou jsem vzplál na pionýrském táboře. Byla tam taková jemná nemluvná venkovská dívenka z malé železniční zastávky, byl to totiž velký tábor pro děti železničářů. S tou dívenkou z venkovské zastávky jsme se pro jistotu téměř vůbec nebavili, nepromluvili jsme spolu málem ani slovo. Oba jsme totiž cítili, že mezi námi vzniká hluboký citový vztah. A tak jsme se jeden druhému vyhýbali, až poslední den jsem se pochlapil a řekl jsem si o její adresu a jestli ji mohu napsat. Mohl jsem a tak jsem napsal. Co bylo v mém nepochybně vřele napsaném dopise, to už nevím, ale přišla odpověď a asi v ní bylo také něco vřelého, protože jsem napsal zase já něco a ona odpověděla, zkrátka rozvíjela se mezi námi první korespondenční láska. To "korespondenční" jsem si vypůjčil od svého otce, který hrával korespondenční šach. Vždycky postavil figury na šachovnici, položil si vedle korespondenční lístek s vytištěnou šachovnicí a zakreslenými tahy, a pak celé hodiny zamyšleně seděl, tvářil se smrtelně vážně a nikdo na něj nesměl promluvit. Ha! Teď mě napadlo, jestli náhodou takto nevzpomínal na nějakou svou první lásku a jestlipak to studium šachovnice nebyla jen maskovací hra. Snad mi to rodiče tam nahoře prominou, raději zpět k mému příběhu. Tak já jsem už měl tu korespondenční lásku. Plál jsem do dopisů, až jednou jsem se rozhodl pozvat dívenku z malé železniční zastávky na rande do našeho velkého okresního města, sraz v sobotu ve dvě před prodejnou gramofonových desek, neboť to byla v širokém okolí několika desítek kilometrů jediná a nezaměnitelná prodejna tohoto zboží. Pro jistotu jsem nedal čas na odpověď a stanovil čas schůzky, abych svou korespondenční první lásku co nejdříve viděl a mohl prolomit bariéru našeho táborového mlčení. Prostě jsem plál a plál a už se to nedalo vydržet. Můj vnitřní žár byl ale nelítostně zchlazen a vlastně uhašen shůry a mým zdravotním postižením. V den D lilo jako z konve a bylo tak zamračeno, že byla téměř tma. A to pro můj šeroslepý zrak bylo moc špatné. Při šerosleposti se vidění rapidně zhoršuje při nedostatku světla, stačí třeba temná obloha a hned je zle. Ne že bych nenašel místo schůzky a že bych tam promoklý dvě hodinky nepostál, jenže moje sítnice mi nepodávala spolehlivé informace o totožnosti kolemjdoucích dívek. A tak jsem jednou nadšeně pozdravil jinou a pak už jsem byl opatrný a možná jsem nechal kolem sebe projít tu pravou korespondenční z malé venkovské zastávky. Zkrátka nesešli jsme se a já pro jistotu, abych nemusel popisovat svůj zrakový problém, už jsem dotyčné nenapsal a trpěl jsem svým sociálním vyloučením. Takto můj handicap už podruhé, po školkovém pádu ze schodiště, zasáhl necitlivě do mé mladické duše a do mého života. Ale, i když zrak slábl, romantický pud sílil a nedal se ničím zastavit.

Asi o rok později jsem byl už mnohem odvážnější, až tak odvážný, že jsem se tomu sám divil. Otevírala se zbrusu nová základní škola vypadající opravdu supermoderně, několik pavilonů spojených nadchody, pěkná tělocvična, zatím ovšem nepoužitelná kvůli obří výduti špatně vyrobených parket. Na každém patře byla prostorná místnost před WC, ve které byl supermoderní vynález, malý umělý gejzír s pitnou vodou, takový vodotrysk, ze kterého se dalo pít i vodotryskat na okolí, Zkrátka něco zcela nevídaného. No, spousta nových věcí, psal se rok 1968, a tak bylo možné leccos, co by později neprošlo, třeba cedulka s obrázkem doutníku na dveřích kabinetu mého třídního pana učitele a kuřáka Lénka. Vše bylo úžasné, na zahájení řečnili předseda okresu a tajemník města a předseda strany a tajemník svazu československo-sovětského přátelství, tedy nikoliv čtyři řečníci, ale jeden se všemi těmito funkcemi, taková to byla funkcionářsky požehnaná doba. A když nás školáky vpustili dovnitř a když jsme chtěli odložit přezůvky, ukázalo se, že je není kam dát, že pan architekt zapomněl naprojektovat šatny. A tak náš třídní pan učitel Doutník vybral několik silných chlapců z naší třídy, z posledního ročníku, a my jsme běželi pro lavičky do nefunkční tělocvičny a ty lavičky jsme nanosili do chodeb podél jednotlivých tříd, aby bylo možno na ně usednout, zout se a botky zanechat dole pod lavičkou. A když jsme jednu sportovní dlouhou lavičku nesli a na chvíli se zastavili, neunikl mi zvídavý pohled jedné žákyně ze sousední deváté třídy, která tam stála se spolužačkami a čekala na lavičku. Tedy možná se dívala jinam, ale mně se zdálo, že se dívá na mne. Přání slabozrakého mladíka se stalo otcem romantické myšlenky. Položili jsme lavičku ke zdi a já jsem k dotyčné přistoupil zezadu, pohladil ji po dlouhých mírně zvlněných blonďatých vlasech, řka: "Ty máš krásné vlasy." Takový jsem byl odvážný frajer a hned po škole jsem na ni počkal a začali jsme spolu chodit ze školy a pak i po škole, tak to asi byla ta moje druhá první láska. Měla takové pěkné romantické ruské jméno jako z Puškina... Jenže moje rusky pojmenovaná dívka dostala zánět mozkových blan, nastaly nějaké komplikace, a na dlouho zmizela z dosahu, takže jsem chodil spíš za jejím bratrem, který mi o ní vyprávěl. Ani psát jsem jí nemohl, žádná korespondenční láska se nekonala, a to už se ve mně rodil budoucí spisovatel. Pak opět tvrdě zasáhl můj handicap. V pololetí jsem musel nastoupit do speciální školy pro zrakově postižené ve vzdáleném městečku a na pracovní dny jsem se odstěhoval na internát. A tak pomalu vyprchávala i tato moje druhá první láska, až jednoho dne byla úplně vyprchaná. Dívka s ruským jménem se sice ze zákeřné nemoci uzdravila a určitě se uzdravila i z citového zranění, tedy pokud k němu došlo, ale já jsem ji už nikdy nevyhledal ani nepotkal. No byl jsem pěkný syčák, tak o tom nebudu raději psát, stydím se.

A pak jsem už byl studentem prvního ročníku gymnázia, pilně jsem se učil angličtinu, protože byl krizový rok 1968 a já jsem poslouchal rock a chtěl jsem rozumět písničkám Rolling Stones, na co jsou tak naštvaní, když zpívají s takovou vervou. Vždyť tam neměli rudou armádu, jako jsme tady měli my, a přesto se tak naštvaně do čehosi pouštěli. O prázdninách jsem šel na svou oblíbenou brigádu do Mikulčic, kde se odkrývali kosterní pozůstatky našich praprapraprapraaprapraprababiček a prapraprapraprapprapradědečků, tedy předků nás Moravanů. Popisuju to ve své nové knize, až vyjde, určitě si dvě kupte a dvakrát si to tam přečtěte! Teď jenom zkráceně: byl to úžasný zážitek, studenti ze Západu, spousty hezkých moravských dívek v plavkách vystavujících své půvaby žhavým slunečním paprskům a chlapeckým pohledům, po práci někdy rocková diskotéka v přírodě. Dnes by to nešlo, místní diskžokej by nedostal povolení od úřadu a zasáhla by policie kvůli rušení nočního klidu, ale tehdy policajta člověk na našem venkově nepotkal a vykopávky byly asi deset kilometrů od nejbližší civilizace, dá-li se pár venkovských domků považovat za civilizaci. A o těchto prázdninách jsem potkal svou třetí první lásku. Měla takové krásné jméno jako z Tolkiena, ale Hobbit se teprve šířil na Západě, pan Dorůžka ho možná už překládal, k nám na moravský venkov ještě zdaleka nedorazil. Dorazila sem však mladičká pěkně rostlá brigádnice jménem Günwor a vynořila se tady až z Norska. Hojně jsem využíval své jazykové vědomosti a domlouval si rande. Jenže dotyčná mi vysvětlila, že mají na ubytovně večerku a že, kdyby se mnou šla na rande, že by ji porušila, a to by nechtěla. Ani nevíte, jak jsem já, patnáctiletý mladík, chtěl tu večerku porušit. A tak jsem šprtal slovíčka, šprtal a šprtal, ale nic nevyšprtal. Norka odjela do Norska, a abych svou třetí první lásku ještě na dálku přesvědčil o hloubce svých citů, dokonce jsem jí poslal svou největší rockovou lásku, tedy svého nejoblíbenějšího československého hudebníka, elpíčko vám jistě dobře známého Deža Ursiniho. Jestli deska dorazila a jestli ji někdo poslouchal, to fakt nevím. Asi ne, jinak by jistě Dežo prorazil na severu, což se nestalo.

O něco později jsem šel prvního září do gymnázia pro mládež s vadami, ačkoliv tam bylo mnoho bezvadných kantorů i několik bezvadně vadných studentů. A hned ten první den jsem uviděl manželku. Stála na chodbě, dělala jakoby nic, a k tomu se usmívala. Ona se vlastně pořád usmívá. Tehdy jsem si myslel, že se usmívá na mne. Každopádně se ale tvářila, že manželkou není a hned tak nebude. Byla to ovšem jen taková krycí strategie, asi po deseti letech se mou manželkou skutečně stala. Mám na to papír.

No a teď, asi tak po pětačtyřiceti letech mi došlo, že za vše může handicap, že tehdy nejmíň počtvrté zasáhl do mého života. A navíc jsem byl postižen tuplovaně. Zrakově i citově. Vždyť už asi třikrát za málem padesát let manželka někomu přede mnou vypráví o své první lásce z mateřské školy! Proto jsem sedl k počítači a napsal fejeton o mé první lásce a hlavně o slábnoucím zraku a sílícím pudu. Nyní nezbývá, než sepisování ukončit. Dál už se nic zvláštního nedělo, ještě pár prvních lásek a potom normální šťastný život poslepu, znáte to. Jinak řečeno, můj zrak slábl a slábl, až se uslábl. A co pud? O pudu psát nebudu, abych vás nepopudil. Popudím raději někoho jiného a vás zvu k jedné severské romanci, však víte, proč.

Noření

Jakápak je norma?

Kolik asi Nor má
ochočených norků
na ponorku?

To je přece normální
Norové jsou morální
každý Nor má na ponorku
dvě stě ochočených norků

S těmi se pak Noři
na dno moří noří
vesele se prohání
pod vodou i po stráni!

P. S. Dejte mi prosím vědět, až bude připravován nějaký sborník na téma partnerské vztahy a zdravotní postižení. Nabídnu do něj tuto mou studii z vlastního života. Děkuji.

© Miroslav Michálek 2017