Sedmero překvapení s dobrovolníky

Článek obsahuje zkušenosti, které dodnes zažívají lidé v dobrovolnických programech.
Jak dobrovolnictví začínalo v oblasti pomoci nevidomým lidem?

Vlastně mě překvapují neustále. Přicházejí, většinou mladší, dosti vytížení a často úspěšní lidé, chtějí dělat něco navíc a taky to pak dělají, mají nápady a nic za ně nechtějí. Ale od začátku.

Překvapení první

Psal se rok 1998, na semináři Národního dobrovolnického centra Hestia jsem sledoval prezentaci dobrovolnického programu "5P" spočívajícího v dlouhodobé spolupráci dobrovolníka se školním dítětem (mladším kamarádem) ze sociálně problémového prostředí. Napadlo mne, že by hlavní idea programu mohla být využita ve prospěch nevidomých. V mé hlavě se začal rodit projekt osobní asistence pro nevidomé vykonávané profesionálně vedenými dobrovolníky. Po návratu jsem přicházel na poradu vedoucích pracovníků s informací o akci a s námětem rozjet dobrovolnictví i zde. "Ááá, s dobrovolníky je moc práce," odtušil jiný vedoucí pracovník. Po čase jsem se také já rozhodl "jet dál". Stal jsem se zcela dobrovolně nezaměstnaným, přesněji řečeno velmi zaměstnaným dobrovolníkem.

A ono to moc velké překvapeni není: kdo chce prosazovat dobrovolnictví, měl by si to sám osobně vyzkoušet.

Překvapení druhé

Psal se rok 2000, seděli jsme jako zakladatelé nového občanského sdružení Okamžik v pracovně Hestia a mluvili o našich záměrech. "Když chcete dělat volnočasové programy pro nevidomé děti, tak máte nejvyšší čas. Za měsíc je termín "Pomozte dětem!", upozornili nás Olga Sozanská a Jiří Tošner z Hestia. Byl to první projekt - a je to neuvěřitelné, byl přijat, mohli jsme odstartovat. Úspěšnost nových projektů je asi mnohem nižší, než jedna ku deseti a nám to vyšlo. Ale jak rozjet spolupráci s dobrovolníky jako asistenty nevidomých? Tento projekt ještě ani nesestoupil z hlavy do počítače a už nás překvapila mladá žena nabízející svůj volný čas někomu nevidomému. Byla tu první dobrovolná osobní asistentka a naše první dvojice "dobrovolnice / nevidomá klientka" zahájila svou dlouhodobou spolupráci, která pokračuje už třetím rokem. Po rozhodnutí jít za konkrétním cílem se nám tento cíl "vydal naproti".

Překvapení třetí

Ale všechno tak jednoduché nebylo. První předložený projekt na dobrovolnou osobní asistenci pro nevidomé nebyl přijat, druhý ani třetí také ne. Pokračovali jsme v propagaci mezi nevidomými a nevidomí nepřicházeli. Jeden funkcionář jiné organizace vyjádřil obavy o své spolupostižené, že by jim dobrovolníci brzy zavazovali tkaničky u bot a z nevidomých by se stali nesvéprávní lenochodi. Kroutím hlavou a ptám se, kde viděl ony dobrovolníky lačné zavazovat tkaničky. A proč se domnívá, že by nevidomí toužili právě po tomto potěšení? Vždyť mohou jít s dobrovolníkem plavat nebo na koncert, kam by se sami nedostali! Nové věci se prosazují těžce. Několik měsíců fungovala jen první dvojice, přicházeli dobrovolníci, ale nevidomí ne. Dobrovolníci nabízeli svůj čas a energii, ale vypadalo to tak, že o jejich pomoc nikdo nestojí. Čím to? Mnozí nevidomí zatím netušili, jaké možnosti nová služba otevírá, a jiní se asi obávali vstoupit do pravidelného kontaktu s neznámým člověkem. Cítil jsem se zaskočen a nemile překvapen. I přátelsky podaná ruka může někdy sáhnout do prázdna.

Do konce roku 2001 se však přece jen dala dohromady první desítka spolupracujících dvojic a tak se vracel i optimismus a chuť jít dál.

Překvapení čtvrté

Psal se rok 2002 a náš projekt osobní asistence pro nevidomé spočívající v dlouhodobé spolupráci dvojice "dobrovolný osobní asistent / nevidomý klient" byl podpořen ministerstvem práce. Během roku vzrostl počet spolupracujících dvojic z první desítky na více než tři desítky. Ano, na dobrovolnou asistenci lze napsat projekt a získat dotaci. Překvapeně poslouchám zvukový časopis pro nevidomé, neboť je v něm ohlašován nový projekt mého někdejšího zaměstnavatele, kterému se do dobrovolnictví ještě nedávno nechtělo. Jejich projekt je jako vejce vejci podobný tomu našemu. Ale zase tak velké překvapení to vlastně není. Jde o hledání finančních zdrojů nebo o prověřenou inspiraci k nové činnosti? Nebo o obojí zároveň?

Překvapení páté

Sdružení se stěhuje, ale kde vzít silné ruce a auta? Chceme předělat internetové stránky, potřebujeme vytisknout letáky, hledáme nového pracovníka, potřebujeme změnit logo, nevidomí si postesknou na malou nabídku načtených knih z moderní literatury. Jak na to? No - máme přece dobrovolníky! Neustále prožíváme nová překvapení, do čeho všeho mají chuť a s jakými nápady přicházejí. Dva z nich se stali našimi pracovníky, jiní dva přijali nabídku na členství v našem záměrně nepočetném sdružení, jedna dobrovolnice byla oceněna "Křesadlem" - cenou pro dobrovolníky.

Funguje to, v dobrovolnících je velký potenciál, jen mu otevřít dveře.

Překvapení šesté

Srpnová povodeň. Nadační fond Českého rozhlasu se na nás obrací se žádostí o pomoc při přípravě dobrovolníků na doprovázení nevidomých v nepřehledné pražské dopravě. Padesátka lidí prochází krátkými zácviky. Za několik měsíců se sice MHD opět dostává do svých starých kolejí a část dobrovolníků z programu postupně "odplouvá", ale do povědomí pražských nevidomých se již výrazně zapsala průvodcovská služba pro nevidomé zajišťovaná dobrovolníky. Časem od Nadačního fondu přebíráme agendu této průvodcovské služby.

Musela přijít povodeň, aby někteří nevidomí zjistili, že pomoc vidícího člověka nejen že není ponižující, ale že je příjemná a navíc otevírá mnohé nové možnosti a šetří energii.

Překvapení sedmé

Končí léto roku 2003. Dnešní dvojice je jubilejní - padesátá. Dobrovolníků pro asistentskou i průvodcovskou službu je více než sedmdesát. Na setkání části z nich je vyzýváme, aby bez rozmyšlení řekli, co vše se svým klientem dělali. Podivuhodný výčet činností: turistika, bruslení na kolečkových bruslích, kupování knih, plavba na lodičkách, vyplňování třídních knih, hledání zaměstnání na Internetu, jedna dvojice si při společném studiu francouzštiny občas zdřímne a jiní chodí na party... Příběh dobrovolnice organizující velkolepou svatbu své klientky si můžete přečíst v červnovém časopisu Marianne.

Zrakově postižených klientů se jindy ptáme, co pro ně spolupráce s dobrovolníkem doposud znamenala. I tady zazní mnoho potěšujícího a překvapivého: "Okamžik mi dal šanci navštívit po letech místa dětství... naučila jsem se přijímat pomoc... mám obnovený šatník... konečně mohu chodit na výstavy... musel jsem změnit svůj komunikační protokol... získala jsem několik kamarádek", zakončila výčet mladá žena trávící donedávna nepříjemně mnoho času osaměle doma.

Ano, pořád nás dobrovolníci něčím překvapují, stejně jako přibývající klienti. Právě teď hledáme dobrovolníka s vlastním koněm pro společné projížďky s nevidomou ženou na stejném dopravním prostředku, koně může nahradit horské kolo. Klienti přicházejí, protože jim o dobrovolné asistenci řekl jejich známý nevidomý, dobrovolníci nejčastěji přijíždějí po Internetu. Ústní podání funguje vedle moderní informační technologie.

Zkrátka stále nová překvapení, ale sedmička je magické číslo, a tak u ní zůstaňme. Ostatně sedm překvapení stačí, ne?

Miroslav Michálek, měsíčník pro neziskový sektor Grantis č. 9/2003, původní text v r. 2017 byl zkrácen, terminologie neodpovídající dnes platnému zákonu o sociálních službách nebyla upravena.

© Miroslav Michálek 2017