Problémy s dobrem

30.10.2017

Článek z r. 2005 (měsíčník pro NNO Grantis) klade dodnes živé otázky, Nebo jsme někam postoupili? Komunikují velké korporace s neziskovkami jako před 12 lety?

Není to nějaký nesmysl? Nebo má naše společnost opravdu problémy s prosazováním či přijímáním dobra? Můžeme a umíme hovořit o dárcích a opravdu podporujeme dobrovolnictví, bez kterého by to v mnoha krizových situacích vlastně ani nešlo?

Podvodníkům reklamu, dárcům pokuty!

Československá obchodní banka ve dnech 17. až 19. února 2005 uspořádala v Českém Krumlově zajímavý workshop na téma "sociální odpovědnost korporací" (corporate social responsibility čili CSR). Velké a bohaté firmy se v rámci CSR v zájmu dlouhodobě udržitelného rozvoje (tedy z ekonomických pohnutek) rozhodují dobrovolně přispět k vytváření lepší společnosti a čistějšího životního prostředí a přijímají svou společenskou odpovědnost jako součást svého poslání.

Neobvyklé na setkání bylo to, že ČSOB přizvala zástupce asi dvou desítek neziskových organizací různého zaměření včetně dvou významných nadací a Informačního centra nadací (nyní Neziskovky.cz, pozn. 2017). Pracovníci banky nás pozvali, abychom hledali společné přístupy bez zaujetí svými vlastními cíli. Většinou se to dařilo, i když občas se znovu a znovu do popředí tlačily zájmy té či oné neziskovky. Programově jsme se zabývali tématy, jako je přístup bankovního sektoru k neziskovým organizacím, možnosti jejich předfinancování v případě získání grantů z evropských fondů, způsoby podpory dárcovství v ČR nebo výběr a kritéria pro hodnocení projektů NNO.

Workshop rychle ubíhal, začali jsme vymezováním sfér vlivu bankovního sektoru a končili otázkou, co každý sám za sebe může později udělat pro podporu CSR. A většina účastníků alespoň vyjádřila chuť mluvit o tom, že se ČSOB a snad i jiné velké a bohaté korporace chystají ve větší míře vracet společnosti to, co od ní získávají, že to chtějí dělat systémově, tedy ve vztahu k celé společnosti, místní komunitě, svým klientům a zaměstnancům a samozřejmě vůči neziskovému sektoru. Hledali jsme také způsoby, jak překonávat neochotu médií zveřejňovat jména firem v souvislosti s dobročinností. Jak se vzápětí ukázalo, bylo to velmi potřebné, neboť v místních novinách o akci vyšel článek začínající slovy: "Jedna nejmenovaná banka uspořádala v Českém Krumlově workshop..."

Kdyby byla místní banka vyloupena, byla by v tamním tisku jistě jmenovitě uvedena, pokud by majitelé banku vytunelovali, dostalo by se jí nepochybně celostátní publicity čili reklamy, ale dobročinnost? Znáte to - majitel listu by mohl dostat pokutu za skrytou reklamu...

Jak to tedy je s tou skrytou reklamou? Najde se nějaká instituce, která bude iniciovat legislativce k tomu, aby bylo jednou pro vždy jasně řečeno, že jmenovat dárce a aktéry dobročinných akcí není trestné, ale naopak záslužné?

Nebuď kriminálníkem, staň se dobrovolníkem

Jak označit v naší řeči, že někdo dělá "dobro"? Dobročinnost je pojem připomínající zaváté časy, charita není slovo české a tak vypomáhá tam, kde soudobá čeština pokulhává. Dnešní český člověk dokonce někdy "páchá dobro" jako by páchal trestný čin. Naši zákonodárci se obávali spojení slov "dobrovolná práce", neboť na práci je tu celý zákoník a ministerstvo a platí se z ní daně. A tak nevytvořili "zákon o páchání dobra" nebo o dobrovolné práci, ani zákon o charitě, ale zákon o dobrovolnické službě. Jenže kdo slouží, je sloužící, sluha nebo služebník, je nástrojem cizí moci, je v podřadném postavení, jeho svobodná volba a kreativita jsou nejspíš na nule. Jak to prospívá dobrovolnictví? Většina dobrovolníků asi zatím neví, že takový zákon existuje, ale brzy to možná bez tohoto zákona nepůjde jen tak snadno. Kdo má moc a ví o zákonu, aniž by věděl něco více o dobrovolnictví, může spustit na docela dobře fungující dobrovolnickou aktivitu zhurta: "A máte akreditaci podle zákona o dobrovolnické službě?" Bez akreditace možná brzy nebude možno získat grant na dobrovolnickou aktivitu, jak to už dnes je na jednom pražském obvodu.

A ještě něco. Souvisí nějak naše řeč a rozhodovací kompetence? Co bylo dříve - pojem "dobrovolnická služba" a z ní plynoucí zařazení do správy Ministerstva vnitra, anebo naopak přidělení kompetence tomuto ministerstvu a z něj plynoucí slovník - tedy zavedení pojmu "služba". Možná to bylo úplně jinak, ale jít zařizovat akreditaci dobrovolnického centra na oddělení prevence kriminality Ministerstva vnitra může být poněkud překvapující. Je snad dobrovolnictví prevencí před kriminalitou? Jakoby stát dobrovolníkům vzkazoval: "Vykonávejte dobrovolnou práci, jinak byste mohli páchat kriminální činy". Nebo je náš stát dobrou věc dobrovolnictví schopen vstřebat pouze na vrub věci nedobré - dokonce kriminality? Proč není útvar zabývající se dobrovolnictvím postaven na roveň útvaru zabývajícímu se prevencí kriminality? Otázkou také je, jestli by smlouvy s dobrovolníky nevypadaly jednodušeji, kdyby jejich závazný vzor sestavovali právníci z jiného ministerstva. Naštěstí pracovnice oddělení dobrovolnictví MV ČR poskytují potřebné konzultace a nenechají žadatele na holičkách.

Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Kdo něco dělá, třeba i velmi prospěšného, může něco "zkazit" a tato možnost by měla být pro všechny zúčastněné strany minimalizována opatřeními definovanými zákonem. Zákon tedy určitě potřebujeme, ale službu ne. Akreditaci ano, ale ne jako omezující nástroj a ne v souvislosti s kriminalitou. Dobrovolnická centra ano, ale několikastránkové smlouvy s dobrovolníky jen v případech, kdy se práce dobrovolníka svým rozsahem a povahou skutečně blíží práci vykonávané v běžném pracovním poměru.

Jak tedy napomoci dobru? Vyburcovat legislativce, aby ten nesmysl se skrytou reklamou odstranili, zapojovat se do akcí podobných té pořádané ČSOB nebo do diskusí o zákonu o dobrovolnictví. A taky sem tam "páchat sám za sebe nějaké to dobro".

Poznámka: text jsem upravil dle terminologie používané v r. 2017