Pepa už tu není

15.11.2020

Osobní vzpomínka na Josefa Cerhu, kamaráda a šéfa Tyfloservisu

PhDr. Josef Cerha (11. 1. 1956 - 9. 11. 2020)

Tento text se mi bude psát těžce, protože je pro mne hodně emocionální. Budu psát o odchodu člověka, který mi byl po celý život zvláštním způsobem blízký, ačkoliv jsme se v některých obdobích setkávali jen zřídka. Pepa Cerha byl bez pochyby výjimečný člověk nejen pro mne, ale také pro mnoho nevidomých, slabozrakých i nepostižených lidí. Nebudu sice psát heslo do tyflopedického slovníku ani kapitolu do dějin nevidomých, ale zavzpomínám na Pepu tak, jak jsem ho poznal, tedy v dobových souvislostech. Budu psát o mladším spolužákovi z gymnázia, hudebně a literárně spřízněné duši, o kamarádovi i kolegovi z neziskového sektoru. Jak jsem Pepu během téměř padesáti let při různých příležitostech potkával a poznával? Jaký byl, kolik podob měla jeho v podstatě renesanční osobnost? Čím uvnitř žil a co přinesl jiným lidem? A to svoje vzpomínání vezmu trochu na přeskáčku.

Před časem jsme se s manželkou neohlášeně zastavili v Tyfloservisu pozdravit Pepu. Z jeho hlasu bylo "na první poslech" zřejmé, že nás vidí rád a bylo o čem mluvit, jen vhodný čas na to nebyl. Pepa po chvíli přiznal, že má čas jen deset minut, že pak kolektivně všichni odcházejí na oběd. Viděl jsem ho, jak kmitá, jak ho ani nenapadlo na oběd nejít a strávit čas s námi a nechat si jen něco k jídlu donést, zkrátka viděl jsem, jak je vrostlý do role šéfa týmu, který svou roli neopouští. V jednu chvíli zmizel ve vedlejší místnosti a přinesl mi neobvyklý dárek - jablečná povidla, na jejichž štítku se uvádělo, že je vyráběly nevidomé děti pod patronací paní hraběnky Nosticové. Dal mi je jako symbolické ocenění mé práce pro nevidomé a protože věděl, jak si paní hraběnky vážím. Radost z dárku jsem proměnil na fejeton "Povidla se povedla". Dodatečně mi dochází, že Pepa mimoděk ukázal hned dvě dobré charakteristiky schopného a úspěšného šéfa, které stojí za připomenutí. Jednak smysl pro neformální autoritu v pracovním týmu a jednak smysl pro třeba i ty nejmenší souvislosti. Myslel na ně nebo je spíš bezprostředně a téměř podvědomě vnímal. Četl jsem, že většina lidí si s prožívanou epizodou uvědomuje asi dvě souvislosti, zatímco lidé s rysy geniality jich vnímají i pět a více. Pepovi toto uvědomování si mnoha souvislostí, možná jakási nenápadná forma sociální geniality, pomohlo na vrchol pyramidy služeb pro nevidomé. Založil a po celou dobu úspěšně vedl Tyfloservis, tedy nejdůležitější organizaci poskytující základní sociální služby dospělým nevidomým a slabozrakým. A taky za to dostal Cenu ministra zdravotnictví.

Aby byl obraz co nejúplnější, vracím se do roku 1971, kdy nastoupil na Gymnázium pro mládež s vadami zraku. Já jsem byl ve třetím ročníku, moje budoucí manželka ve druhém. Pepa na gymnáziu časem získal přirozený respekt, aniž by o to jakkoliv usiloval, žádné předvádění se, žádné siláctví nebo zesměšňování méně asertivních. Prostě nadhled a humor. A to mu zůstalo na celý život.

Jelikož přišel z malého města, byl "nepolíbený" rockovou hudbou a literaturou, ale obojí ho zaujalo a obojí ho doprovázelo po celý život. Chodili jsme na rockové koncerty a na Tyátry písničkářů s Mertou, Hutkou a Třešňákem, kde Mirek Kovářík recitoval Holana, Blatného a Hraběte. O několik desítek let později mu Vladimír Merta přišel zahrát k šedesátinám a mně Pepa k mým šedesátinám dal neoficiální nahrávku Noci s Hamletem čtenou samotným Vladimírem Holanem.

Po maturitě jsem šel na vysokou ekonomickou, protože jsem chtěl zůstat v Praze. S Pepou a s několika dalšími bývalými spolužáky jsem se stýkal i při studiu, i když méně často. Spojovací článek byl Jarda Hifi Koláček, úžasný fanda a muzikant, který rockové kamarády z gymplu držel pohromadě. Hifi už také bohužel není mezi námi. S Pepou a dalšími jsme se potkávali na koncertech i na ilegální burze zahraničních elpíček. Když jsem dostudoval, oženil se a začal bydlet v samostatném bytě, chodilo k nám hodně návštěv. Středeční večery řadu let patřily bývalým spolužákům. Chodili k nám moji přátelé z vysoké a někdy Pepa, Hifi a Tonda Herudek. Povídalo se, s humorem se diskutovalo a filozofovalo, recenzovala se nová elpíčka, kopírovaly se magnetofonové pásky, půjčovaly úlovky z antikvariátů i samizdaty a vše se zapíjelo. To už byl Pepa takový, jak jsme ho znali po celé desítky let později. Dlouhé nebo delší vlasy, později začínající pleš naznačující inteligenci schopnou vystihnout jádro problému, o kterém se diskutuje, lidská příjemnost a smysl pro humor.

A co Pepa a zrakově postižení? V čem všem se angažoval? Vystudoval psychologii a nastoupil do Svazu invalidů. Tam například zorganizoval naprosto netradiční akci mapující možnosti mimosmyslového vnímání s využitím technik vycházejících z jógy. V husákovských dobách a v prostředí konzervativního Svazu invalidů to jistě vyžadovalo značný díl odvahy i vyjednávacích schopností. Zajímavé bylo, jak experiment vyhodnotil. Pamatuju si přibližně jeho slova: "Když jsem na první akci s nevidomými viděl, že jogínovi jde jenom o jeho teorii a nevidomí mu jsou ukradení, zabalil jsem to."

Někdy v osmdesátých letech Svaz invalidů Pepu jako kulturního člověka pověřil sestavením a vedením ediční komise, která asi pět let vybírala knihy k načtení v knihovně pro nevidomé (KTN). Pepa do komise přizval antikváře Tondu Herudka a člena Spolku českých bibliofilů, tedy mne, a několik dalších. Myslím, že jsme výpůjční fond pěkně pozvedli. Ke knihovně se ještě vrátil v letech 1999 a 2000. Inicioval vznik pracovní skupiny, jejímž jsem byl také členem, která měla připravit soubor námětů a připomínek k fungování Knihovny a tiskárny pro nevidomé. Při jednání Republikové rady SONS, jejímž jsem tehdy ještě byl členem, se proti našemu poněkud kritickému materiálu postavil viceprezident a s ním i prezident a tím pádem celá rada. Hlavní argument zněl: "Přece nemůžeme dělat řediteli knihovny potíže!" Pepa dostal jasnou zprávu, že se má starat jenom o Tyfloservis.

Tak raději zpět k začátkům Tyfloservisu. Pamatuju si Pepovo vyprávění, jak toto "své třetí dítě" stěhoval z jednoho pronajatého suterénu do druhého, až ho pod křídla vzala Česká unie nevidomých. Někdy v první polovině devadesátých let, už jako ředitel Tyfloservisu a zástupce unie nevidomých, přišel za mnou domů, aby mi nabídl práci v rodícím se centru rehabilitace Dědina. Odmítl jsem, protože bych strávil víc jak dvě hodiny denně cestováním. V roce 1993 jsem nastoupil jako vedoucí Tyflokabinetu po jiném mladším spolužákovi z gymnázia, po Jirkovi Ježkovi, který odešel ze Společnosti nevidomých a slabozrakých do České unie stejně postižených. Ten malý rozdíl v názvech "společnost" a "unie" tehdy znamenal zdroj nepřátelství, o jehož velikosti jsem neměl tušení. Po nástupu do Tyflokabinetu jsem Pepu navštívil v konkurenční Unii a poprvé a vlastně i naposled jsem ho zažil rozčileného. Měl mi za zlé, že jsem nastoupil do Společnosti nevidomých. Na nějakou dobu nás to vzdálilo.

V roce 1997 po spojení "Společnosti" a "Unie" a vzniku "Sjednocené organizace" Pepa dál vedl Tyfloservis. Samozřejmě plnil roli hlavního experta SONS na problematiku života se slepotou a na základní rehabilitaci nevidomých. Já jsem se stal vedoucím nově vzniklých Středisek integračních aktivit asi se třiceti zaměstnanci a dvaceti středisky. V té době mě přizval jako hosta na poradu vedoucích všech oblastních středisek Tyfloservisu, kde jsem zažil jeho styl vedení porad. Pepa si nehrál na vševědoucího, ale jako dobrý facilitátor uměl z účastníků dostat ven například i nepříjemné výhrady k práci pražského centra. Pepa mě tehdy také přizval k několika hospodským workshopům, například na setkání s docentem Jánem Jesenským, psychologem Zbyňkem Galvasem, prezidentem SONS Milanem Pešákem a možná ještě s někým, už si to nepamatuju. Prodiskutovávaly se tam otázky slepeckého hnutí. Moc mě to nebavilo, bylo to příliš teoretické a funkcionářské. Jiný hospodský workshop byl mnohem zajímavější a zábavnější. Bylo to pravidelné měsíční setkání několika bývalých spolužáků (Zbyněk Galvas, Tonda Herudek, Luboš Krapka, Václav Polášek) a host, kterým jsem byl já. Pepa i zde byl tím, kdo přirozeně udával směr diskuze. Probírala se samá závažná témata z politiky, hudby, filozofie, umění a všedního života, která s dalšími a dalšími půllitry dostávala bizarní i humornou podobu. Pepovi tam říkali "doktore", podobně jako říkávali přátelé Bohumilu Hrabalovi. Ale možná to říkal jen hrabalovský pábitel Tonda. Přiznám se, že já jsem ten noční maraton vzdal a nedoběhl do ranního cíle.

Jinou součást jeho osobnosti jsem poznal při hromadných jednáních magistrátních úředníků s plným sálem nespokojených ředitelů organizací. V diskuzi přišla řada na Pepu, počkal, až se sál ztišil, a pak do mikrofonu promluvil klidným uvážlivým hlasem. Aniž by ustoupil z požadavků, shrnul to hlavní a zklidnil atmosféru. V rozhovoru na Radiožurnálu řekl to, co by mnozí neměli odvahu říct. Pocit z každoročních tahanic o finance potřebné k práci pro postižené lidi vyjádřil slovy: "Víte, je to hodně ponižující..." Nejvíc ovšem jeho řečnické schopnosti vynikaly na benefičních koncertech Tyfloservisu. Pepovi by jeho podmanivý hlas a kultivovaný projev mohl závidět nejeden moderátor kulturní rozhlasové stanice Vltava.

V roce 2000 jsem se ze zásadních důvodů rozhodl odejít ze SONS. Přemýšlel jsem, kudy dál. Na pozadí mých myšlenek byl příklad Pepy a Tyfloservisu, který sice působil v rámci SONS, ale žil si posvém. Tyfloservis zůstal, kde byl, já jsem odešel a založil Okamžik a vydal se jinou cestou. Ještě jsme za sebou neměli ani dva roky fungování, a ozvaly se pracovnice Tyfloservisu, že by chtěly přijít na návštěvu, aby věděly, co děláme. To bylo milé, kolegiální a možná vůči některým funkcionářům SONS i problémové. Ti nás totiž vnímali jako zrádce slepeckého hnutí. A návštěva v Okamžiku nemohla proběhnout bez souhlasu šéfa Pepy. Byl bych raději, kdyby přišel i on sám, ale i tak to vypovídalo o respektu k jiným názorům a zájmu o téma.

Na přelomu nultých a desátých let jsme se náhodou potkali jako účastníci vícedenního kurzu personální práce a vedení lidí. Bylo nás tam asi dvacet ředitelů a různých manažerů. Pepa se automaticky stal jednou z několika autorit, na které se lektor a účastníci obraceli o zkušenosti. Lektor kurzu uváděl, že neziskovka obvykle vzniká okolo jedné osobnosti, která je nositelem vize, jejím hnacím motorem a která je obdařena charizmatem přitahujícím další lidi. To byl Pepa! Tehdy mě také spolu s několika dalšími "zrakáči" přizval do Lucerna Music Baru na koncert Pavola Hammela a Collegia Musica s Marianem Vargou. Byla to asi moje poslední tyfloskupinová akce se společností z mládí a s geniálním Marianem Vargou. Pepo, Díky!

O několik let později přišel k nám do Okamžiku na besedu o rodičovství nevidomých. Byl tam jen jako účastník, ale někdo se ho jako známé osobnosti z prostředí nevidomých zeptal, jak se jeho děti vyrovnávaly s tím, že mají nevidomého tátu. Pepa se klidně a bez rozpaků rozpovídal, jak se postoje dětí lišily, co dělal, aby jim pomohl překonat dětské nejistoty a aby podporoval rozvoj jejich charakterů. Byl zvyklý ze sebe rozdávat a nečekat, jestli totéž dostane od jiných. A bylo také vidět, že téma slepoty má prozkoumané ze všech stran a umí o něm otevřeně mluvit. Škoda, že svou sumu vědomostí nevložil do knihy. Zvídaví studenti speciální pedagogiky, sociální práce a psychologie by dostali k dispozici to, co jim vědecký jazyk bez osobní zkušenosti nemůže dát.

Když jsem byl naposled v Tyfloservisu, domlouvali jsme se, že až pomine čas projektových závěrečných zpráv čili leden a únor, sejdeme se a popovídáme. Pepa opět působil jako člověk plný energie, který udává tempo práce, a přitom udržuje dobrou náladu v týmu a je všemi ctěn. A to poslepu řídil třináct pracovišť a víc jak čtyřicet pracovníků! Nedávno měl velké zdravotní potíže, závažnou interní operaci. Měl by se šetřit, napadlo mě, ale řekněte to chlapovi, který se úspěšně stará o své "třetí dítě", to nejde. A ten gauner COVID-19 si prý rád vybírá oslabené, a tady mu to vyšlo. Pepovi po téměř dvou týdnech těžkého boje na ventilátoru došla energie. Odešel "velký člověk", jak o něm žertem říkával Tonda Herudek. Říkával žertem možná to, co se mu těžko říkalo vážně. I mně se špatně vyjadřuje to, co jsem cítil, když jsem dostal e-mail nazvaný Rozloučení. Raději ocituju část své odpovědi, protože bych teď už nedokázal otevřeně vyjádřit své emoce. Na rozloučenou s Pepou jsem napsal:

Milé kolegyně v Tyfloservisu, to je i pro mne asi ta nejsmutnější zpráva za několik posledních let, jakou jsem žel dostal. A podobně to má i moje manželka Rena. Pepa byl tou nejvýraznější osobností na gymnáziu a pro mnohé i pro mne zůstal tou nejdůležitější osobností v celém prostředí nevidomých lidí. Viděl jsem, jak nezastupitelný šéf to pro Vás musí být. Uměl i přes nedávné zdravotní problémy držet tempo, dobrou náladu a jít příkladem. Přiznám se, že jsme oba se ženou nad smutným mailem utírali slzy a teď to musím udělat znovu, tak raději končím. Držte se, my budeme na Pepu vzpomínat hodně a v dobrém a zapálíme doma svíčku.

K e-mailu ještě dodávám: Myslím, že by pomyslnou svíčku za Pepu v sobě měli zažehnout všichni, kterým Tyfloservis alespoň trochu uvolnil pouta, která jim nasadila slepota.