Osvěta a cesta do světa

17.12.2019

Jinde nepublikovaný text o psaní publikovaných textů

Možná vám to, co napíšu, přijde jako samozřejmost. Každé začleňování sociálně znevýhodněných lidí má dvě strany. Na jedné straně je například skupina lidí se zrakovým postižením a na té druhé je většinová společnost. Přitom lidé z obou "stran" toho o těch druhých moc nevědí, takže potřebují informace i povzbuzení, aby se do začleňování zapojovali. A to je prostor pro osvětu jak v prostředí lidí postižených, tak i v různých skupinách včetně nejširší veřejnosti. Je to samozřejmé? Kdyby to samozřejmé bylo, pak by donoři asi běžně poskytovali finance na osvětovou činnost a ta by byla regulérní součástí společensky požadovaných aktivit poskytovatelů sociálních služeb v jejich regionu. A přiměřené zapojení sociálních pracovníků na osvětových akcích by bylo chápáno jako plně legitimní a uznatelná součást jejich práce. Domnívám se, že to tak nefunguje.

Jako nevidomý jsem vždy pociťoval potřebu dělat osvětu. Během čtvrtstoletí práce v sociálních službách pro osoby se zrakovým postižením jsem napsal mnoho desítek "desater" (heslovitých výčtů doporučení), řadu článků do nejrůznějších periodik, autorsky jsem se podílel na osmi osvětových brožurách, napsal jsem tři knihy o životě se slepotou a vedl řadu vzdělávacích programů včetně kurzů pro nevidomé konzultanty začleňování nevidomých v "evropských projektech". Kromě toho jsem mnohokrát připomínkoval cizí informační texty. Všechno mě to velice bavilo. Nedávno mne jedna nevidomá vysokoškolačka se stejnou potřebou dělat osvětu požádala o napsání mých postřehů ke psaní textů. Tak vzniklo mé "osvětové know-how v kostce". Doufám, že bude k užitku i pracovníkům, kteří chtějí psát o své cílové skupině a motivovat lidi k dobrým skutkům a kvalitní pomoci.

Formování přístupů a myšlenek

Jádrem osvěty je její myšlenkový obsah. Na co jsem při jeho formování myslel?

- Abych podal přiměřenou informaci o tom, jaké významné těžkosti postižení zraku způsobuje a zda a jak je lze i nelze překonávat.

- Abych motivoval, ale nepřeháněl či nezlehčoval, zkrátka nezkresloval. Abych neuškodil postiženým ani nepostiženým, abych nepustil do světa nepravdivé informace a bagatelizující, znevažující nebo dokonce urážlivá slova.

- Zdůrazňoval jsem, že zrakové postižení je skutečné znevýhodnění. Např. k občas vyslovované připomínce, že "všichni máme nějaké problémy", jsem avizoval, že "nevidomí lidé musí stejné problémy řešit také, ale poslepu, a navíc mají problémy způsobené slepotou, které jiní lidé nemají".

- Vysvětloval jsem, že všichni zrakově postižení nejsou stejní, že automaticky netvoří komunitu, ačkoliv část se jich v různé míře sdružuje. Názor skupin ale může být zavádějící.

- Uvědomoval jsem si, že někteří starší nevidomí neberou vážně mladší, že mladší si pravděpodobně nemohou představit problémy stárnutí poslepu, že někteří úspěšní nevidomí rádi nastavují tvrdší pravidla pro všechny nevidomé a zároveň mohou zkreslovat obraz života se slepotou pro veřejnost ve smyslu: "Když to zvládne jeden, musí to zvládnout všichni." A že někteří vidící chtějí vidět jen úspěšné nevidomé, aby nemuseli vidět problémy a aby nemuseli pomáhat.

- Zdůrazňoval jsem individuálnost zrakových vad i zvládání života s nimi a nebezpečí stanovování pravidel pro všechny. Uváděl jsem možnosti odlišných individuálních způsobů překonávání problémů spojených s postižením.

- Snažil jsem se přiblížit nelehkou situaci lidí v přechodné zóně mezi slepotou a viděním, lidí těžce slabozrakých a prakticky nevidomých.

Formulování a předávání informací

Aby byl obsah osvěty účinný, musí být přiměřeně zpracován. Nabízím vám doporučení, jak zformované myšlenky zformulovat do informací a jak je předávat.

- Při psaní textů (a vlastně při jakékoliv osvětě) jsem si nejdříve kladl otázku, v jakých situacích se průměrný představitel cílové skupiny osvěty může setkat s nevidomým. Jestli půjde o unavené cestující v MHD, o odpočívajícího čtenáře časopisu, o lékárníka či pracovníka hotelu, o zdravotní sestru, lékaře, pečovatelky, návštěvníka webu o dobrovolnictví, učitele běžné základní školy, sociální pracovníky zařízení pro seniory atd. To mi pomáhalo zvolit vhodná témata i formu a rozsah textu či délku semináře.

- U "desater" pro nejširší veřejnost jsem se snažil, aby název byl dostatečně motivující, aby oslovil, vysvětlil a motivoval v několika slovech, např. leták v tramvajích "Nevidím a cestuji. Pomůžete mi?"

- U instruktážních "desater" pro zainteresované osoby jsem usiloval o naprostou věcnost, aby čtenář ihned věděl, oč půjde, např. "Minimum pro bezpečné doprovázení nevidomých". Dobrovolníkům lze napsat: "Pomozte nevidomému tak a tak." Ale lidem nezainteresovaným jsem raději napsal: "Mohli byste nevidomému nabídnout pomoc? Mohla by spočívat v tom a tom."

- Uvozující věta pod nadpisem může upřesnit obsah a šetřit slova v dalším textu, např. leták se týká osob se zrakovým postižením, zkráceně "nevidomých".

- Do jednotlivých bodů jsem přidával slova jako "obvykle", "většinou", "často", aby bylo zřejmé, že se nejedná o všeobecné absolutní pravdy, ale jen o většinou fungující doporučení.

- Jednotlivé body "desater" jsem formuloval jednou max. dvěma větami, čísloval jsem je kvůli snadnému vyhledání a byly graficky odděleny.

- Celý text byl ve stejné osobě, aby v něm nebylo vedle sebe "já, my, ty".

- Na "my" jsem si dával pozor i při psaní článků do periodik zdravotně postižených, protože jejich čtenáři jsou informovanější a mohou být citlivější na odlišné názory.

- V "desaterech" jsem opatrně zacházel s používáním rozkazovacího způsobu. Někomu nevadí, jinému je to nepříjemné.

- Ale nic neplatí absolutně, rozkazovací způsob jsem použil např. v textu "5 užitečných NE při pomoci nevidomým" kvůli úderné prevenci před úrazy. Příklad: "Nikdy nechytejte nevidomého za bílou hůl!"

- Naučil jsem se dávat si pozor na slovník. Dlouho jsem běžně používal sousloví "nevidomé děti", až jsem byl odbornicí i matkami upozorněn, že pro rodiče dětí to může být zraňující označení. Především se jedná o dítě, jeho postižení je až na druhém místě, správné pojmenování je "děti se zrakovým postižením".

- Nové i reeditované texty jsem několikrát přečetl a nechal přečíst nezainteresovaným čtenářem i profesionálem, aby byl text očištěn od zbytečností a nedorozumění. Téměř vždy se něco našlo.

- Dával jsem si pozor na "negativní osvětu", např. leták vyjmenovávající omyly a předsudky o nevidomých může přispívat k jejich ukotvení ve čtenářích, pokud neobsahuje dostatečně zdůrazněná opačná pozitivní sdělení.

- Kromě obvyklých "desater" o komunikaci a bezpečném doprovázení jsem formou heslovitých výčtů zpracoval i méně běžná témata, např. Překážky samostatného pohybu nevidomých, Nevidomý v ordinaci, Psaní e-mailů nevidomým, Opravník omylů o nevidomých a Opravník omylů o vidících, Doporučení pro komunikaci s vidícími, Nevidomý a bílá hůl, Nevidomý v zimě.

- Články do odbornějších periodik jsem psal vpodstatě podle středoškolských pokynů pro psaní esejí. Úvod formulující otázky, na které bude podrobněji hledat odpovědi hlavní střední část neboli stať a shrnující závěr. Přehlednost zvýší podnadpisy, event. výčty hledisek a kritérií v bodech, ty též v plynulém textu mohou splývat.

- Na článek upozorní netradičně znějící název. Do závěru většinou vkládám nějakou další informaci a motivující myšlenku.

- Zejména v záplavě textů na internetu je důležitý název poutající pozornost a úvodní dvě tři věty. Epizody ze života možná zaujmou nejvíc a mimoděk sdělí to, co by nevystihla suchá definice.

- Abych neodrazoval čtenáře, vyhýbal jsem se roli Děda Vševěda.

- Absolvoval jsem desítky rozhovorů do tisku, rozhlasu i televize. Vždy se mi vyplatilo připravit se tak, abych věděl přesně, co říct musím, co říct mohu a čemu se chci vyhnout. Tyto informace jsem poslal novináři předem a ještě je přinesl vytištěné. Pokud jde o rozhovory do tisku, trval jsem na autorizaci, ale často k ní nedošlo. Několikrát jsem celý rozhovor napsal předem sám a nabídl novináři, že ho může použít pod svým jménem. Není to možná úplně v pořádku, ale nemusel jsem se pak za text stydět a domáhat se oprav.

- Napsal jsem o životě se slepotou řadu fejetonů a minipovídek, ale to už je moje literární záliba. Nicméně se vyplatila i pracovně. Knihy Nevídáno, Zavřené oči a Tady stojíte dost blbě k nám přivedly řadu dobrovolníků a dva pracovníky.

- Napsal jsem také e-learningový kurz "Profesionální přístup k nevidomým návštěvníkům úřadů" prodávaný komerční společností, který absolvovalo více než 100 úředníků z celé ČR. Osvěta to sice není masová, ale pro nevidomé návštěvníky užitečná. Úředníci mohou informace šířit dál.

- Napsal jsem dva semináře o sociálních službách pro osoby se zrakovým postižením akreditované MPSV, ale zájem o ně byl malý. Získal jsem tak negativní zkušenost, že jsem kurzy nenabídl vzdělávací organizaci s relevantní klientelou, která zároveň zvládá organizační a propagační práci a správné rozdělení rolí lektora a pořadatele.

- V pozvánkách na semináře a kurzy jsem předsouval motivující text, aby nezůstalo jen u popisných údajů, např. "Jste připraveni na příchod nevidomého klienta do vašeho zařízení? Máte standardy kvality sociálních služeb zpracovány s ohledem na přítomnost nevidomých klientů?"

Určitě mnohé uplatňujete i bez mého textu a já jsem asi ledacos zapomněl. Ale možná vám tato sbírka zkušeností a doporučení ušetří čas a energii při psaní vašich textů. A třeba vás jako odborníky inspiruje k tomu, abyste napsali osvětový leták. Těší mě, že i ze strany lidí s postižením přicházejí mladí lidé, kteří se do osvěty pouští. Mají k dispozici další nástroj - blogy, např. https://simona-nemcova.blog.cz/rubrika/ja-slepa-v-ulicich. Ano, psát o začleňování je užitečné, protože je to nikdy nekončící proces. Stále budou přicházet nové generace lidí se zdravotním postižením. A na cestě do světa lidí nepostižených jim pomůže - no, vždyť víte.