Nevidomí potřebují šanci

Stále aktuální článek z roku 2013 otištěný v časopise Můžeš

- Ředitel občanského sdružení Okamžik usiluje o vyrovnaný pohled

- Jak máme rozumět nevidomým?

- Moderní technika má i druhou tvář

Dvacet let pracuji v organizacích pomáhajících lidem se zrakovým postižením. Za ta léta jsem se naučil, že není dobré chtít porozumět nevidomým, stejně jako jakékoliv jiné skupině lidí, jako celku. Mnoho lidí nás totiž strká do jednoho šuplíku. Prostě vidí bílou hůl a hned mají jasno. Ale nevidomý člověk je vlastně originál jako každý jiný, jen navíc nevidí. Máme sice některé podobné potřeby dané handicapem, ale i v těch se od sebe odlišujeme podle osobních zájmů, schopností a okolností. Tohle "šuplíkování" může být způsobeno nedostatkem informací ale také snahou o rychlá a jednoduchá řešení. A taky k tomu někdy přispívá, když si někdo přisvojí právo mluvit za nás za všechny nebo když se naopak mluví o nás bez nás.

Co tedy dnes znamená zrakové postižení? Určitě mnoho problémů, ale ne "zpackaný" život. V jednom článku jsem to pojmenoval "nedobrovolně na překážkové dráze". Ale to mne přece automaticky neposouvá do poslední řady, do pocitu neustálého neštěstí a soužení.

Od roku 1989 se naštěstí informovanost a hlavně vztah veřejnosti k postiženým podstatně zlepšily. Po revoluci se postižení sice objevili v médiích, ale byly prezentovány hlavně mimořádně úspěšné osobnosti, a ne život většiny postižených lidí. Tak vznikal klamný dojem, že stačí jen trochu chtít a budou všichni postižení úspěšnými podnikateli, sportovci, umělci a borci všeho druhu. A to samozřejmě není pravda, dokonce to poněkud nahrává těm, kteří by témata postižení rádi smetli ze stolu, třeba aby se ušetřilo. Naštěstí samotní lidé s postižením udělali spoustu práce a veřejnost nás dnes bere mnohem více jako svou součást.

Nejdůležitější je otevřenost

Někdy si říkávám, že je možná někde hluboko v lidské duši uložen podvědomý strach z neznámého, ze smrti, z nemoci a také ze zdravotního postižení. Také strach z jinakosti a nesmyslné pověry možná v lidech přetrvávají mnohem silněji, než si myslíme.

Když v Praze vystoupím z metra, často jsou u mne hned dva nebo tři lidé, kteří mi nabízejí pomoc. Když navštívím své malé rodné moravské město, vzbuzuji s bílou holí spíš rozpaky a špatně skrývanou zvědavost. Připadám si tam trochu jako před padesáti lety. Když jsem byl kluk, moje venkovská babička mě občas pohladila po hlavě a řekla: "Chuďátko chvapče, za co ťa Pán Bůh potrestal..." Slepotu tam lidé chápali jako boží trest a dodnes to tam, a nejen tam, tak trochu cítím.

Co s tím? Nejvíce pro změnu pohledu veřejnosti na nás můžeme udělat my sami otevřenou komunikací a svým jednáním. Znovu a znovu vysvětlovat, neplakat nad rozlitým mlékem, nejen si nestěžovat, když není situace opravdu bolestivá, ale také se nesnažit za každou cenu urvat něco na úkor druhých. Zkrátka snažit se o docela normální život.

Škodlivá je určitě občasná bagatelizace slepoty a to jak ze strany vidících, tak i ze strany samotných nevidomých. Slepota prostě komplikuje život a tvářit se, že to je jen zanedbatelná podružnost, je zavádějící. Oči nikdo a nic nahradit nemůže a život bez nich je a bude komplikovaný. Slepota ale nevylučuje hledání radosti, pěkných vztahů nebo i úspěchů mezi zdravými.

A je mi líto nedomyšlených kroků sociální reformy. Zkusili si její autoři žít jeden den nevidomého v malé vesničce, kam autobus jezdí jednou denně, kde nikdo ani nezauvažoval o bezbariérovém prostoru, kde nejsou asistenti a další služby? A jaké to je přijít o dávky na vodicího psa, když se bez něj nedá dojít ani na nákup? A jak obtížné je jednání na úřadu práce, jak skoro nezvládnutelná je mnohá administrativní formalita...

Možnosti společnosti pomáhat jsou menší, ale když už jsme se v souladu s naší křesťansko-humanistickou tradicí dopracovali ke slušné úrovni péče o postižené, pak je nešťastné ji snižovat. O plýtvání na sociální sféru často mluví politici, kteří dokáží během jednoho dne vyhodit z okna milióny.

Počítače... ale?

Někdo si myslí, že z nás zdravé, nebo skoro zdravé, udělá moderní technika. V něčem je naprosto převratná. Bez počítače s hlasovým výstupem bych nikdy naše občanské sdružení nemohl založit a vést. V naší republice máme například zajímavý orientační systém - ozvučené křižovatky, akustické orientační majáky. Anebo mohu pomocí GPS zjistit kde jsem, jak se dostanu na jiné místo. Na druhé straně - masový rozvoj dotykového ovládání je pro nás úplně novou bariérou. Mobil s hlasovým výstupem je dobrá věc, s dotykovým ovládáním je nám k ničemu.

I když se to vyřeší, nějaký čas budeme mít problémy. jiný problém je v tom, že mluvící počítač pro nás je čtyřikrát dražší než obyčejný. Slyším od nevidomých, že domoci se příspěvku na něj je dnes mnohem zdlouhavější a komplikovanější. Čas ukáže, jestli změny v poskytování dávek pro zdravotně postižené v případě nevidomých nepovedou k zvýšení nedostupnosti potřebných pomůcek.

Technika také zlikvidovala tradiční profesi nevidomých - telefonisty. Ale sem tam se objevují firmy, které hledají lidi s postižením a umějí jim vytvářet i dobré podmínky, třeba se to bude týkat častěji i nevidomých. Přístupy se mění, vývoj nezastavíme, můžeme dělat jediné - vysvětlovat a vysvětlovat, že nevidomý může být užitečný, výkonný a někdy i nenahraditelný pracovník. Jen potřebuje šanci.

Někteří nevidomí říkají, že by ani nechtěli vidět. Možná nevědí, oč přicházejí nebo by nechtěli pracně měnit celý svůj způsob života a nebo by ztrátou slepoty přišli o něco, čemu nerozumím.

Jeden vozíčkář mi jednou řekl, že kdyby dostal zdravé nohy, nejspíš by se uběhal k smrti. Cítím to podobně a přiznávám, že mě slepota v každodenním životě obtěžuje - umělý hlas počítače, neustálé hmatání, přetížení sluchu... Ale mám rodinu, práci v Okamžiku, literaturu a hudbu. Žiji a vidím, že se vše posouvá vpřed, i přístup společnosti k nevidomým se pozitivně posouvá vpřed, možná pomaleji, než bych chtěl, ale pohyb vidím. To opravdu vidím.

Kdo je Ing. Miroslav Michálek?

Narozen 1954, vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze, postupně ztrácel zrak, nyní zcela nevidomý.

Od r. 1993 vedoucí centra pomůcek pro nevidomé Tyflokabinet Společnosti nevidomých a slabozrakých ČR, od r. 1997 vedoucí sítě středisek integračních aktivit Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, od r. 2000 předseda a výkonný ředitel sdružení Okamžik (www.okamzik.cz).

V minulosti člen Republikové rady SONS, správní rady Asociace pro osobní asistenci a výkonného výboru SKOK (asociace neziskových organizací ze sociálně zdravotní oblasti), angažoval se v oblasti sociálních služeb pro zrakově postižené a dobrovolnictví, autor desítky knih, člen Obce spisovatelů.