Nervi nervy do konzervy!

08.03.2021

Předmluva známého autora k výboru z díla

Milé milovnice a milí milovníci hodnotné poezie, vydržte chvilku, básně budou, ale nejdříve vás musím seznámit s jednou pozitivní chybou, jednou definicí, několika průšvihy a s jedním finančním trhákem! V anotaci k mé knize Múza psaní a hrůza spaní v digitální knihovně pro nevidomé bylo napsáno: Další kniha z pera známého autora Miroslava Michálka. Jenže - viděli jste někdy napsáno "známý autor Karel Čapek"? Určitě ne, protože Karla Čapka každý zná, takže není zapotřebí psát, že ho každý zná. Známý autor se neoznačuje jako známý autor. A tak z označení "známý autor Miroslav Michálek" vyplývá, že dotyčný je spíš neznámý než doopravdy známý. Co se dá dělat? Nějak se s tím vypořádám. Prostě mi chtěli udělat radost, to je přece fajn.

Na druhou stranu - být prohlášen za známého autora není vůbec špatné. Když jsem byl takto vyzdvižen, tak si mě někteří čtenáři, kteří mě dosud neznali, opravdu zapamatují. To by bylo, aby neznali známého autora! A díky tomu jsem se tím známým autorem pro pár čtenářů možná přece jen, proč se s tím skrývat, stal! To je příjemné i zavazující. Proto se nedivte, že teď něco veřejně oznámím, abych čtenářům popsal, jak se ze seriózně vypadajícího manažera neziskové organizace stane známý autor, a ještě ke všemu básník! Stalo se mi to takto:

V roce 1993 jsem se ocitl bez práce a jak to v životě chodí, v pravou chvíli jsem byl v pravém nefalšovaném průšvihu. Z čeho budeme se ženou a se synem žít? Z invalidního důchodu to nebylo nic moc. A právě tehdy mi zatelefonoval nevidomý doktor Zdeněk Šarbach ze Společnosti nevidomých a slabozrakých, že hledá nového vedoucího centra kompenzačních pomůcek Tyflokabinet. "Já ale neumím spustit počítač, natož mluvicí, a žádné pomůcky nepoužívám, ještě docela vidím a mám vidící ženu a syna, kteří mi pomáhají." "Nevadí, přijďte a uvidíme." Přišel jsem, viděl jsem a stal jsem se vedoucím Tyflokabinetu. To bylo radosti - hned bylo z čeho žít! Až jsem z toho začal skládat rýmy! Jen pro pořádek - to se psal rok 1993. Brzy jsem zjistil, že ve Společnosti nevidomých a slabozrakých jsme zaměstnáni dokonce dva nevidomí, já a doktor Jiří Reichel, šéfredaktor časopisu Zora. I nabídl jsem mu článek, ve kterém jsem pro zpestření použil rým, a on se mě zeptal, jestli píšu víc. Psal jsem víc, mastil jsem básničku za básničkou do svého slepeckého elektronického zápisníku Euréka a bombardoval jimi lidi kolem sebe. Jirka Reichel mi nabídl, že by je mohl vydat jako knížku. Heuréka! A tak vznikla moje první kniha Hele rýmy i zádrhele, slovní hříčky s kolapsíčky, slogany a gagany a vůbec čtení do vany (1995). Ten dlouhý název jsem si vymyslel, abych se dostal do Guinessovy knihy rekordů, ale nedostal jsem se tam, protože jsem nevěděl, jak se tam dá dostat. Škoda, mohl jsem být známým autorem hned od začátku. A co to jsou ty gagany? To jsem si vymyslel kvůli rýmu a abych naznačil, že moje slogany budou občas tak trochu gagy. Tuto definici znáte jen vy, v žádné literární encyklopedii ji nenajdete!

První vydavatelský počin mě povzbudil k rýmovacím orgiím, takže brzy na to vznikla exhibionistická sbírka Mrkni na mě (1995) a hned po ní psychologické Vrazit nervy do konzervy (1996). Opět záplava slovních hříček a opět mezi nimi i některé zdařilé. Obálky všech tří knížek dělal kamarád grafik Libor Horyna, který moje "nervy do konzervy" nechtěl vrážet, ale narvat. Navrhl mi, abych sbírku "Vrazit nervy do konzervy" přejmenoval na "Narvi nervy do konzervy". Ten souzvuk dvou podobných slov se mi moc líbil, ale posun od tolerantního infinitivu "vrazit" k agresivnímu rozkazovacímu způsobu "narvi" se mi naopak nelíbil ani trochu. Co s tím? Po čtvrtstoletí vnitřních bojů jsem na to přišel - nahradil jsem písmeno "a" písmenem "e" a dopracoval se tak k mírumilovné výzvě "nervi nervy". Ta dvě odlišná slova, sloveso a podstatné jméno, zní při vyslovení úplně stejně! Liší se jen tím, že měkké "i" ve druhém slově ztvrdne, ale to snad u písmen nevadí. Nový název s rozkazovacím způsobem "nervi nervy do konzervy" je navíc výzvou na obranu psychiky a zároveň proti strnulému konzervatismu. Vlastně říká: neuzavírej své nervy do vězení příkazů a zákazů, raději je ošetři básnickým slovem a smíchem. SÚKL by to jistě schválil jako antidepresivum bez vedlejších účinků.

V polovině devadesátých let mě spolupracovnice Milada Mastná seznámila se dvěma pány, kteří nechtěli být jmenováni, jak je psáno v knize Nevídáno (Okamžik, 2002) v povídce To jsou naši mecenáši. A pánové Miloslav Kratochvíl a Lubor Ingr pro vydávající slepeckou organizaci zdarma vytiskli další sbírku narychlo sešitých básniček nazvanou V hlavě čtyři roztoči (1996). I z té vyberu jen to, za co se dnes nestydím, protože většinu básniček a papír na ně vynaložený bych raději ušetřil. Kniha totiž vyšla ve velkém formátu a obřím nákladu tisíc pět set výtisků. Ještě dlouho jsem ji rozdával spolucestujícím v metru, pokud mi jako nevidomému poskytli doprovod a pokud měli o knihu zájem. Tak jsem se stal známým podzemním básníkem, neboť jsem v podzemní dráze trávil asi hodinu a půl denně. Vznikla tam i moje nejlepší undergroundová báseň o myšákovi čtoucím Keroaca.

Mé dárcovství se k mecenášům naštěstí nedoneslo, takže mi zdarma vydali ještě další tři knihy, ale o těch napíšu jindy. Ten větší z nich, Lubor Ingr, který vše financoval, mne vždy oslovoval slovy: "Zdravím svého oblíbeného básníka!" A ještě k tomu dodal: "Žádného jiného ani neznám." Vidíte, jak to bylo užitečné, že jsem byl neznámý básník. Teď už tomu tak není. Jsem známý autor, takže mě už nikdo nesponzoruje.

Krátce na to mě spolupracovnice Jarmila Kerlická seznámila se svým manželem Karlem, který vlastnil nakladatelství KANT, ačkoliv nikdy nic od filozofa Imanuela Kanta nevydal. Jediným filozofem, kterého měl KANT vydat, jsem já. Prý ten název KANT je zkratka ze jmen Karel a Antonín, ale tomu nevěřím. Aby mne majitel nakladatelství uchlácholil, připravil a vyrobil mou pátou sbírku básní s pravdivým názvem Naprostá ztráta soudnosti (1999) s ilustracemi světoznámého výtvarníka Jiřího Davida. Ta "ztráta soudnosti" se v knize projevila tím, že Karel v tiráži uvedl jako vydavatele nedávno zaniklou Společnost nevidomých a slabozrakých, a nikoliv skutečného vydavatele, totiž Sjednocenou organizaci stejně postižených. Dopustil se tak politického průšvihu ohrožujícího vyhazovem mne i šéfredaktora Jirku Reichela. Proto u části výtisků odpreparoval list s tiráží a vlepil tam tiráž upravenou se skutečným vydavatelem. Jedna kniha dostala dvě podoby lišící se dvěma různými vydavateli v tiráži! Brrr... Byly to nervy, ale jen je prosím nevrážejte do konzervy! Nic se totiž nestalo, nikdo ze sjednocených funkcionářů nečte básničky. Naopak se stalo něco mimořádně pozitivního - z mé knihy se stala sběratelská rarita. Pokud máte dva totožné výtisky a každý uvádí jiného vydavatele, pak jste vlastníkem či vlastnicí sběratelského pokladu. Takové rarity časem získávají na ceně, třeba dvojice známek modrý a červený Mauricius se prodala za sto milionů korun! Takže vydržte a sledujte knižní aukce! A než na mně vyděláte veliký balík, přečtěte si balíček nejlepších básniček z mých prvních pěti knih!