Naživo

30.11.2020

Text zveřejněný Obcí spisovatelů v Dokořán r. 2004 ve vás možná vyvolá stesk po zanikající kultuře

Každé první úterý v měsíci v Týnské kavárně v Praze zaznívá kromě cinkání sklenic a půllitrů také literatura v provedení autorů - členů i nečlenů Obce spisovatelů. Snad potřeba využít maximálně čas nebo tvořivý záměr pořadatelů vedly několikrát k tomu, že se autorské čtení dvou nebo více autorů změnilo v zajímavou příležitost porovnávat neporovnatelné a alespoň u stolku s přáteli vyslovovat nevyslovené otázky.

V únorovém čtení zazněly nejdříve "standardní" verše Radka Malého oceněné Ortenovskou cenou a potom verše K. J. Krchovského, jehož tvorba jako by se ve své podstatě všemu standardnímu vzpírala, ačkoliv pracuje s klasickým rýmem. Nejprve tedy zazněla poezie tvořená jako intelektuální pátrání po krásnu, poezie vyhlížející po zapomenutých nepoužívaných a někdy lehce komických slovech a obratech z instrumentáře již dávno uznaných básníků. A pak přišla poezie inteligentní, a přece ne tvořená jako intelektuální pokračování v nastudované literatuře, ale tvořená jako bytostná součást životní filosofie zcela nezaměnitelné osobnosti. Setkání obou přístupů k tvorbě v bezprostředním sousedství mimoděk otevřelo téma smyslu umění pro tvůrce a pro "uživatele".

Jiný úterek patřil otci a synovi Vaculíkovým. Nesporný literární zážitek byl spojen s otázkou - je slavný otec spisovatel pro syna stejného řemesla více požehnáním nebo znevýhodněním? Ondřej Vaculík na toto téma vlastně elegantně upozornil povídkou, ve které přebírali ceny oba Vaculíkové. Jeden za nejlepší dílo a druhý naopak za propadák roku. Kdo kterou nechť si dosadí čtenář sám.

Snad nejvíce návštěvníků do kavárny přilákali surrealisté v červnovém programu zaměřeném na autory sborníku "Letenka do noci". Nepříjemně dlouhý úvod obstaral František Dryje, který přečetl studii obhajující existenci surrealismu v současnosti, jako by to bylo zapotřebí. Svou apologetiku přitom provedl zcela nesurrealisticky, a to množstvím okázalé učenosti a slovních akrobacií patřících kamsi na pokraj cimrmanovské pseudovědy. Naštěstí následoval úplný opak zásluhou spontánního a humorného moderování Pavla Řezníčka i poněkud provokujících textů E. Švankmajerové a J. Jandy. Texty J. Řezáče, K. Šebka, P. Řezníčka i F. Dryjeho pak ukázaly onu přitažlivou moc surrealistické poezie zcela obnaženě vyjádřit tajemné a utajované kouty lidské duše.

Škoda, že otázky padaly jen u stolků, a ne v rozhovorech s autory. Otázkou ovšem také je, jestli by se vůbec někdo na něco ptal. Každopádně dík Obče spisovatelů za příležitost klást si otázky třeba sám pro sebe.