Moje nejsmutnější Vánoce

26.01.2022

Koleda v rodinném balení

Vypadá to divně, viďte. Vánoce jsou přece radostné a veselé, nebo by alespoň měly být, vždyť to tvrdily všechny vánoční pohlednice s obrázky Josefa Lady, na kterých to bylo napsáno. Já jsem jako dítě těm veselým barevným pohlednicím věřil a moc jsem si takové Vánoce přál. Dokonce jsem ty pohlednice sbíral a schovával si je a opakovaně si je prohlížel. A dodnes věřím, že pro většinu lidí jsou Vánoce opravdu radostné, šťastné a veselé, proto jsem do nadpisu dal to "moje", aby bylo jasné, že zrovna vy nemusíte mít nějaké smutné nebo dokonce nejsmutnější Vánoce, že to je zřejmě můj problém.

A proč bych vám měl psát něco o svých smutných Vánocích, dokonce o těch nejsmutnějších? No přece proto, aby se neopakovaly! Ani ne tak mě, už jsem přece jen kmet, ale jiným rodičům a dětem. Zkrátka všichni dospělí by si měli dávat pozor, aby se Vánoce nezměnily na to nejsmutnější, co zůstane na dně duší jejich potomků. Nemluvím tady o něčem na nás nezávislém, co může Vánoce rozesmutnět, jako jsou nemoci, neštěstí a úmrtí, mám na mysli rodičovské jednání.

A ještě jedna otázka, proč bych to měl napsat zrovna já, proč by to raději nenapsal známý spisovatel nebo nějaká celebrita? Možná proto, že by se nikdo jiný ochotný psát o těchto věcech nenašel. Slavní a médii uznávaní lidé přece mají šťastné dětství a prožívali výlučně krásné, šťastné a veselé Vánoce, přímo ty ladovské, tak jak by mohli psát o Vánocích smutných, dokonce těch nejsmutnějších? To mohu jen já, obyčejný neznámý člověk, protože jsem je skutečně zažil. Ale i kdyby je zažil někdo slavný a úspěšný, nemohl by to veřejně přiznat, aby neztratil kousek svého lesku, který požadují obdivovatelé. A možná by raději ani sam sobě nic negativního nepřiznal, protože VIP lidé chtějí být co nejvíc sladěni se svým Ladou, totiž se svým image šťastného člověka. Nedá se nic dělat, musím to napsat já.

Ty moje nejsmutnější Vánoce nebudou jenom jedny, ale dvoje. V obou hrál hlavní roli můj tatínek, jak vy, lidé obdarovaní šťastným dětstvím, někdy nazýváte svého otce.

Začnu starším příběhem, kterým je drama o zrádné lanovce. Neodehrál se nedávno na Ještědu, ale uprostřed minulého století v rovině v rodném městě na jižní Moravě. Dostal jsem od Ježíška, vlastně pod stromeček, tak se to totiž v naší ateistické rodině říkávalo, malou dřevěnou lanovku. Rád bych vám ji popsal, ale moje technické vědomosti na to nestačí. Snad postačí, když napíšu, že to byl dřevěný malovaný domeček, uvnitř kterého byla otočná špulka s provázkem, ven z něj trčela klička na otáčení tou špulkou, na které byl provázek natočený, a ten tahal pěkný dřevěný vozíček. Vozík lanovky se pohyboval mezi malovaným domečkem a kolečkem zavěšeným vedle sporáku na věšáčku na utěrky. Lepší by byla skoba, kdyby v našem bytě nějaká vhodně umístěná byla, ale nebyla. Vozík lanovky tedy šplhal z malovaného domečku kousek od sporáku až nahoru k věšáčku, a mezitím odvážně překonával strmé stoupání nad uhlákem, tedy nádobou na uhlí, kterým se tehdy v temném středověku vytvářela uhlíková stopa. A právě nad uhlákem došlo k tragédii.

Bylo mi asi pět let, a tak jsem měl z lanovky opravdu velkou radost, byl to prostě zázrak techniky, který jsem mohl ovládat sám. Maminka mému nadšení rozuměla, a tak mi právě dovolila hrát si s novou hračkou v kuchyni. Tahal jsem svůj zcela nový zázračný vozíček nahoru a dolů, přitom jsem pokukoval po tatínkovi a mamince, jestli to vidí, jak mi to jde, a jestli z toho mají taky radost, a hlavně aby viděli, jakou radost z jejich dárku mám já, že jsem vděčný syn. Vděčnost totiž byla u nás hodně důležitá, otec mým neposlušným bratřím často důrazně kázal o tom, jak musí kvůli nám dětem těžce pracovat, přitom si dával ruku na srdce, aby nikdo nepochyboval. A tak jsem se snažil být vděčný aspoň já, třeba teď s lanovkou. Jenže...

Jenže věšáček na utěrky přece jen není skoba, takže v jednu chvíli se závěs lanovky uvolnil a spadl dolů, kam jinam, do uhláku. Zkrátka vozík lanovky byl ve špinavém uhlí. Tragédie! Otec sedící vedle sporáku se na mě podíval pohledem plným hněvu a opovržení a zařval: "Kurvaštelung, tahni s tím do pokojíku a neotravuj tady!" Maminka se na otce udiveně otočila, "tož nebuď tak vzteklý na to děcko", a vzala lanovku a mě vylekaného za ruku a odvedla mě do pokojíku. Jenže tam nebyl věšáček na utěrky ani skoba, a tak jsme lanovku složili do krabičky a tu uložili do skříně. Jestli jsem tehdy brečel nebo ne, jestli jsem si začal hrát s něčím jiným nebo jsem trucoval, to si už nepamatuju. Lanovka zůstala několik let na dně skříně a pak zmizela. A na dně mé duše po dobu šesti desítek let zůstalo to otcovo "Kurvaštelung, táhni pryč!" Nezmizelo. Ostatně otcovo zahřímání "kurvaštelung" jsem slyšel nesčíslněkrát. Ale nemyslete si, že by otec mimo domov byl nějaký hulvát, za dveřmi našeho bytu to byl milý a žoviální člověk, který rád žertoval, obzvlášť se ženami. "Kurvaštelung" bylo výlučnou součástí našeho rodinného balení. Zaznělo i o pár let později při jiné vánoční scénce.

Ale nejdřív musím něco předeslat o našich Vánocích. Bývaly poněkud rozporuplným obdobím, žádné velké radovánky. Proč taky? Nebylo moc peněz na dárky. Nevěřilo se na nic křesťanského, vlastně jsem ani nevěděl, kdo by ten Ježíšek měl být. Nekonala se ani žádná velká setkání širší rodiny. Jenom jeden hodný strýc k nám o Vánocích přijel na návštěvu, při které v kuchyni zdvořile snědl maminčinu buchtu, vypil pohárek vína a pak se s otcem odebral do obývacího pokoje, kde se odehrál podivný rituál. Otec zvážněl, nasadil oficiální hlas a svému o šestnáct let mladšímu sourozenci, inženýru architektovi, přednášel o svých pracovních a stranických úspěších. Snad měl z vysokoškolsky vzdělaného bratra mindrák, sám totiž vysokou nevystudoval, protože němečtí okupanti v jeho době zavřeli školy. Strýc toho moc nenamluvil a vypadal posmutněle. Možná opět zjistil, že jeho starší bratr o žádnou blízkost nestojí. A tím náš širší rodinný vánoční život pokaždé končil.

Totiž ani s jinými příbuznými to nějak nešlo. Maminku neměli rádi otcovy rodiče a otce neměli rádi rodiče maminky. Střet venkova a města, bohatších a chudších, nevzdělaných s nevzdělanými, modlících se a nemodlících se, zlostných se zlostnými. Zlostný nebyl jen můj otec, ale také jeho otec, zapšklý panovačný vesnický stařec, kterému se z neznámých důvodů říkalo "stařeček", a do jisté míry také otec maminky, kterého jsem měl rád a kterému se z neznámých důvodů neříkalo "dědeček", ale "děda". A tak se nekonaly žádné rodinné návštěvy. Nikdy jsem také nebyl u maminčina bratra, po kterém jsem dostal jméno. Byl to estébák, tedy nepřítel intelektuálů. Otec se svým reálným gymnáziem a zálibami ve filatelii a šachu se mu zřejmě jevil jako podezřelé individuum. A otci se určitě nelíbil ten divoký pistolník, jak strýc vybavený frajerským knírem a ukrytou pistolí vypadal. Mimochodem - tento strýc mě jednou zachránil před možným vyloučením ze studia, při výslechu stačilo, že jsem jeho synovec. Ale to bylo o mnoho let později. Přesto si nevzpomínám na jedinou rodinnou návštěvu u mého strýce estébáka, ani na jednu jeho návštěvu u nás. Maminka se s tím dost trápila, ale až do jeho smrti se nic nezměnilo. A s jiným strýcem to nebylo jiné. To byl zedník a sportovec, tedy pro otce příliš prostý a nevzdělaný člověk, který byl mužem maminčiny sestry. A právě tento strýc mi jednou daroval pravý kopačák, kožený a černobílý, jako z televize, to bylo něco naprosto mimořádného, záviděla mi ho a hrála s ním celá naše fotbalistická ulice i s širokým okolím. Maminka se se svou sestrou v mých dětských letech také příliš nestýkala, prý asi tak jednou za rok. Teprve mnohem později se sestry opět staly navzájem blízkými sestrami. Otcovi sourozenci byli pro mne téměř neznámí, nemluvilo se o nich, nenavštěvovali se, tedy ani o Vánocích. A přitom žili pár kilometrů od našeho města. Tvrdá Morava. Mám rád Hutkovu píseň o Moravě a jejích dobrých lidech, ale asi to je o té srbské Velké Moravě nebo nějaké jiné, asi ne o mém rodném Moravském Slovácku... Ale možná jsem měl prostě smůlu.

Ale zpět k našim domácím Vánocům, ty totiž měly ještě jednu zvláštnost. Mívaly méně či více pochmurnou atmosféru. Záviselo to na otci, protože nálada naší domácnosti se vždy řídila podle něj, tedy pokud byl doma. O Vánocích se někdy tvářil nepřístupně a s námi nemluvil, možná proto, že nemohl jít hrát šachy nebo do filatelistického kroužku a že musel odstát fronty na kapra a na vánoční stromek. Nebyl zvyklý na domácí práce. Stromek navíc musel sám zasadit do stojanu a pak dotáhnout ze vzdáleného sklepa do bytu a v obýváku ho nazdobit, tedy nemusel, ale nic jiného nedovolil. Jinde stromek zdobili větší děti, u nás to nešlo, aby něco nespadlo, něco se nerozbilo, neshořel od svíčky byt a tak podobně. A pak ten strašný živý kapr! Otec se oblékl do starého saka a starých kalhot, ovázal si krk šálou a zmizel ve studené prádelně ve sklepě. Pak přišel a nemluvil, byl zjevně navztekaný, opravdu nebyl ani trochu zručný a kapr byl mrštný a kluzký. Otec oznámil tragickým hlasem: "Mamo, možeš si to tam uklidit, je hotovo." Jak to v prádelně vypadalo, nevím, nesměl jsem tam. Maminka šla kapra porcovat a uklízet. V pozdějších letech si ale raději nechávala kapra "zabit" sousedem. Otec sebekriticky říkával: "Tož, mám gramlavé ruky, eště si něco udělám." Takže Vánoce jako vše doma měla na bedrech maminka, která rodinnou atmosféru vylepšovala, jak se dalo. Třeba pečením zázvorek a lineckého a plněných košíčků, smažením kapra, přípravou mého oblíbeného bramborového salátu a pudinku a domácího míchaného kompotu. Takže o čem to vlastně chci, a možná ani nechci, psát? Nebylo vše vlastně pěkně veselé a radostné, prostě Vánoční? Někdy málem ano, jindy fakt ne. Musím vám totiž napsat, jak je to smutné, když rodiče nevědí nic o duši svých dětí. O tom je moje druhá vánoční historka.

Je o mém prostředním bratrovi, který po osmé třídě nastoupil do učení. To znamená, že mu bylo asi patnáct, mě jedenáct a nejstaršímu bratrovi sedmnáct let. Tak jsme to měli doma rozděleno, pokud jde o věk, a nejen o něj, ale také o postavení v rodinné hierarchii. Nejstarší byl jako prvorozený a nositel otcova jména tím nejdůležitějším, vlastně jediným důležitým synem, my dva mladší jsme neměli valnou cenu. Prostřední kvůli své chabé tělesné schránce, šilhání a špatnému školnímu prospěchu, já kvůli svému nežádoucímu příchodu na svět jako nechtěné dítě, a ještě k tomu postižené neznámou oční chorobou.

Prostřední bratr přijel ze vzdáleného učiliště od začátku školního roku domů poprvé. Byl Štědrý večer, kapr byl v nás, na stromku svítilo několik přísně střežených svíček. Pod stromkem byly dárky, nebývalo jich mnoho, byly to zlé chudé bolševické časy a my jsme byli pětičlenná rodina, která žila z jednoho platu. Dostávali jsme něco na sebe a k tomu obvykle jednu hračku. Prostřední bratr měl pod stromečkem tentokrát jen jeden dárek, už tedy nebyl dítě. Dárek to byl výjimečně velký, záhadná placatá krabice. Její obsah měl zřejmě být pozvánkou do světa tanečních a podobných radovánek mladých lidí. Totiž jakmile krabici zbavil ozdobného vánočního papíru, vykoukl na něj obrázek mladíka v bílé košili a pod ním nepřehlédnutelná velká písmena D, D a R, doplněna malými písmeny na slovo "DeDeRon". To byla umělá látka vyvinutá ve východním Německu, cosi jako jemný plastový ubrus. A z této umělé hmoty byla vyrobena zářivě bílá košile pro slavnostní společenské události. Maminka ji musela vyloudit od nějaké své známé prodavačky, protože dederonky nebyly k sehnání a nebyly vůbec levné. Bratr při pohledu na obrázek a nápis ztuhl, štítivě krabici odložil a s odporem v hlase pronesl osudová slova: "To si na sebe nikdy nevezmu!" A v jeho tváři se objevil hněv a zarputilost. Ano, byl takový, až by se dalo říct, zlostný, aspoň mu to zuřící otec při nejednom výprasku zlostně vmetl do tváře. A jelikož mu toho otec vmetl do tváře víc než dost, například když byl nespravedlivě trestán za konflikty, které ve skutečnosti způsobil nejstarší, a jelikož se mu nedařilo ani ve škole a prý ani u holek, byl můj prostřední bratr plný zlosti na všechnu tu nespravedlnost, která se na něj valila ze všech stran.

Během prvních měsíců na učilišti si nechal narůst dlouhé vlasy, které si musel hned po příjezdu domů ostříhat, pochopitelně s doprovodem několika kurvaštelungů. Už to chápete? Můj prostřední vlasatý bratr si oblíbil Miki Volka a rock'n'roll a teď se na něj z krabice smál socialistický vzorně ostříhaný a ulízaný mladík, prostě blbeček v dederonce! Nejstarší se na prostředního pobaveně šklebil, protože moc dobře věděl, co se děje. Za to rodiče netušili nic. O náš vnitřní svět se nikdy moc nezajímali, taková byla doba nebo takoví byli naši rodiče, těžko říct. O černé ovci naší rodiny, o prostředním synovi, toho vlastně věděli nejmíň. Několik měsíců byl na druhém konci republiky, kam jel vlak celý den, telefon jsme ještě neměli a bratr prostě nepsal dopisy. A i kdyby je psal, určitě by rodičům nenapsal, že si nechal narůst dlouhé vlasy a že pro něj je největší vzor Miki Volek. A tak se konala tragédie. Otec řval svoje "kurvaštelung", a pak třískl dveřmi, což bylo jeho "howg". Bylo jasné, že nejméně dva dny s nikým nepromluví a bude se tvářit jako vrah. Maminka plakala v ložnici a já jsem se vypařil do dětského pokojíku a přál jsem si, aby ty hnusné Vánoce byly pryč.

Dederonové Vánoce jsou pryč už víc než padesát let. Ale dodnes cítím mrazivý chlad z propasti mezi mými rodiči a bratrem. Dodnes mám během Vánoc divné pocity kolem žaludku a trochu se těším, až pominou, i když jsem s manželkou, synem a vnuky zažil mnohé šťastné a veselé.

Prostřední bratr je už padesát let po smrti. Otrava plynem. Dávno zemřel i jeho idol Miki Volek. Oba nosili černé brýle. Kdybyste krále českého rock'n'rollu Miki Volka neznali, pusťte si na YouTube jeho smutného holiče z Liverpoolu, možná na vás dýchne jakási zarputilá ironie, skrytý vzdor i smutek jedné nepochopené generace a také osamělost jistého mladíka, který doplatil na hrubost své doby. Já mám Smutného holiče z Liverpoolu rád, občas si ho prostě musím pustit a poslat nahoru pozdrav bratrovi. Krátce před tím, než natrvalo odešel, domluvili jsme se, že za ním přijedu a že spolu půjdeme na nějaký pořádný big beatový nářez, ale už na to nedošlo.

A to je vše, co jsem vám musel o mých nejsmutnějších Vánocích napsat. No uznejte, nebyla by chyba, kdyby tohle zapadlo? Kdyby si i dnes nějaký despotický otec myslel, že může cokoliv, že to hloupé děcko stejně všechno zapomene! Možná zapomene, možná ale ne a bude se za své zážitky z dětství hluboko v sobě jaksi stydět a nikdy nikomu nic nešpitne. Možná zážitek s krutým otcem ze svého vědomí úplně vytěsní, ale on někde hluboko na dně jeho duše zůstane. A třeba zapříčiní psychosomatickou chorobu, podnítí úzkosti, spustí sebepoškozování, vyvolá sebevražedné úmysly nebo povede k násilí na další generaci dětí. Tak to říkají i psychologové. Ale i kdyby to neříkali, prostě muselo to ze mne ven. A povedlo se - mám pro dnešek pokoj od depresivní nálady, a ještě ke všemu jsem napsal vánoční povídku!

Vzpomínka na šťastné dětství

Musím tohle jednou popsat

jako dítě chtěl jsem hopsat
možná bych se chtěl i mazlit
kdo mi tohle může zazlít?

I když nechci musím tušit
že jsem hlavně nesměl rušit
špatně se mi tohle píše
"Neotravuj a seď tiše!"

Nepřekážej - zase zlobíš?
Uživit tě to je obtíž
Neptej se a vzorně pozdrav!
Poslouchej cti otce oslav

Proč jsi Bože děti stvořil
psa jsi takhle nepokořil
Že na všechno zapomenou
než jsou mužem nebo ženou?

Pokoří pak svoje děti
předloží je za oběti
pro svou moudrost pro svou vládu
za odměnu čokoládu

Do zblbnutí budou hlásat
že jsi dítě - musíš jásat
za tatínka za maminku
zapomeneš na vzpomínku