Místo literárního životopisu přiznání

03.06.2018

Jelikož tento text je v jiné sekci, kam asi nekoukáte, dávám ho i sem jako nový fejeton.

Proč ten rozporuplný název? Nepřipravil jsem pro vás obvyklé pojednání o genezi jednotlivých děl ve vztahu k pohnutému životu, ani holý výčet vydaných publikací a sklizených ocenění. Místo toho se přiznám k tomu podstatnějšímu, totiž proč a jak jsem začal psát a kdy s tím dám pokoj.

Na počátku byl "uprchlík", který ovšem neměl nic společného s uprchlickou krizí. Ačkoliv nepochybně o určitou krizovou situaci šlo, totiž o svízelnou situaci ztraceného ptačího jedince, který, jak říká název knihy Uprchlík na ptačím stromě, se kupodivu po emigraci ocitl na stromě. Uprchlík z nesvobodného prostředí ptačí voliéry je najednou v demokratické ptačí společnosti, která se snaží o jeho integraci. Nic podobného dnešní lidské situaci. Ještě jsem neuměl číst, ale již jsem se identifikoval s knižním hrdinou. A jaký to byl hrdina! Nejen uprchlík, ale také tvor směřující k nebeským výšinám, avšak uvíznuvší uprostřed ptactva, osamělý, a přitom toužící po družnosti a po kráse! Pták uprchlík, pták nepatřící tam, kam vlastně patří. Předchůdce Racka Jonathana Livingstona. Kdo mě zná, ten ví, proč o této ornitologické anabázi píšu. To jsem přece celý já! A už je napsána první a podstatná kapitola mého literárního sívíčka. A od uprchlíka vede jasná, i když poněkud zdlouhavá cesta, a to až ke K., hrdinovi Kafkova Zámku.

Hned za ptačím uprchlíkem vtrhli do mého života jiní inspirativní tvorové, potkani, krysy a žáby, hrdinové knihy Žabákova dobrodružství. Sympaticky vylíčená vodní havěť mě přilákala k hlubinnému pátrání na dně vodních nádrží, které v pohádkovém světě symbolizují hlubiny lidských duší. Odtud pochází můj psychoanalytický zájem dobývat podvědomí a získané útržky vynášet z podvodních hlubin třeba i lehce podvodným způsobem, totiž jako milé rýmy či humorné fejetony. Proto jsem napsal stovky úsměvných rýmů o všem možném a také o ničem. Jejich výbor nazvaný O ničem a o všem sestavil dnes již nežijící vydavatel poezie Roman Polák. Najdete tam třeba tohle podobenství o mělkosti duchovního bytí: Červi a volný čas / Po pracovní době / válíme se v hrobě. Není to in?

A jako posledního ze svaté trojice mých inspiračních zdrojů s úctou uvádím Ferdu Mravence. Jeho pracovitost mě hluboce ovlivnila a přivedla mě ve formě workholismu až na pokraj zdravotního vyčerpání, a tím do náruče změněného stavu vědomí. Vděčím mu také za neutuchající potřebu vylepšovat texty, přestože ohrožuje samu podstatu mého psaní. Kdybych tisíckrát nevylepšoval již vylepšené, bylo by zveřejněno mnohem více textů. Ale ku prospěchu čtenářů i mne tomu tak není.

Nyní k začátkům mého psaní. Nejprve jsem začal psát poezii vážnou, inspirovanou Vladimírem Holanem a Václavem Hrabětem. Že to moc nejde dohromady? V patnácti letech jde dohromady vše. Dospívání inspiruje do zpívání, jak se můžete dočíst v mé knize o knihách, spisovatelství a bibliofilství, která během několika let už brzy vyjde. Bude to mystický román s prvky nefalšovaného literárního životopisu. O vydání vás budu informovat nejen já na svých stránkách, ale i literární a bulvární tisk. Zájemci o knihu předobjednávejte, při odběru tří výtisků dostanete tříprocentní slevu.

Od rozervané poezie k dětským říkankám jsem se dostal v době, kdy se na svět dostavil náš syn. Zvláštní místo zaujímaly říkanky o bytostech mě obzvláště blízkých, totiž o kočkách. Třeba tato: "Proč kocouři oči mhouří, když se hřejí za pecí? Protože si představují, na mracích že k Slunci plují, ti snílkové odvěcí." To je nářez, viďte! Vyhrál jsem s ním významnou literární soutěž pořádanou Svazem invalidů někdy na konci sedmdesátých let minulého století, to to letí. Tak jsem začal bažit po oceněních a na dlouho přestal psát dětskou poezii, za kterou jsem už měl ocenění doma. Začal jsem pronikat do dalších žánrů, abych i tam mohl sklízet. Vychrlil jsem deset sbírek rýmované poezie pro dospělé a tři knihy fejetonů a povídek. Hurá na Pulitzerovu cenu!

Důležitým literárním faktorem v mém životě bylo čtenářství. Když naše dítě spalo, nedalo se v malém bytě nic dělat, a tak jsem se stal velkým čtenářem, protože jsem měl hodně velké brýle. Říkalo se jim dalekohledky a vlastnil jsem tento poklad moderní optiky proto, že mě opouštěl zrak. I o tom si můžete ledacos přečíst v knize, až vyjde, nebo zde na mých stránkách v textu Slábnoucí zrak a sílící pud. Pud nakonec úplně zrak vypudil, ale to mě bylo už třiatřicet let. Stal jsem se slepým bardem a nevidomým propagátorem literatury v prostředí nevidomých. Spolupracoval jsem se slepeckou knihovnou, vedl literární kluby a později se ze mne vyklubal nadšený nakladatel, tedy šéf neziskovky vydávající knihy, brožury a výtvarné katalogy postižených. A jelikož i já jsem postižený, tak jsem si tam vydal sám sebe: sbírky úsměvné poezie Pražský sysel a O ničem a o všem, a také sbírky povídek a fejetonů Nevídáno, Zavřené oči a Tady stojíte dost blbě. Už podle názvů - od slov "nevídáno" k "blbě" vidíte, jak se ubíral můj literární vývoj. A tady je naznačena odpověď na otázku, kdy přestanu psát. Až to bude úplně nejblbější.

A ještě k těm cenám. Jednu malou skoropulitzerovku spojenou s milým finančním ohodnocením jsem dostal od Nadačního fondu Františka Langera za soubor čtyřverší o Praze nazvaný Pražský bodec. Bylo to moje plodné období na čtyřverší, ale chyběla mi inspirace pro název rozsáhlé rýmované pragensie. A tak jsem spojil Apollinairova Pražského chodce se známým rýmem o chodci, kterému bodec chybí. Tušil jsem, že kombinace Apollinaira s Cimrmanem na vlastenecké literáty v porotě zabere, a vyšlo to. Musím přiznat i malý podvůdek. Snažil jsem se zvýšit šance na úspěch knihy Vrazit nervy do konzervy (1996 ) tím, že jsem napsal jímavou předmluvu a podepsal ji F. X. Š. Buď je naše literární veřejnost nevzdělaná a netuší, jak velká halda kritik se pojí se jménem Šalda, anebo je vzdělaná příliš a tuší, že dotyčný zemřel před čtyřmi desítkami let. Nezabralo to.

Jako autor i šéf vydavatelství, které souviselo s nevidomými, jsem sklidil několik cen za propagaci zdravotního postižení, čímž v naší zemi nepochybně vzrostl počet takto postižených lidí. Proto už o slepotě nebudu psát. A na další ceny si musím počkat, až zase něco pořádného napíšu.

Zatím vás tedy alespoň zvu na svoje stránky k Fejetonům a Rýmům na týden. Kupujte moje knihy, jejich anotace jsou v sekci Moje knihy, pomůžete tak vydání dalších trháků.