Majitelé smíchu

Starší črta na obyčejné téma

Probudil mne smích. Podivný vysoký ženský smích, až hystericky znějící smích, který vystřeloval jako gejzíry vodotrysku. Smíchotrysk uprostřed naprostého ticha venkovské školy, kde jsme spali. Bývalá škola na okraji vesnice a na začátku polí se nořila do hlubokého spánku. Všichni účastníci kurzu nocovali v prvním patře, jen my jsme s ohledem na mou slepotu dostali pokoj v přízemí naproti správcovskému bytu, na jehož dveřích byla ještě cedule "SBOROVNA".

Ležel jsem a přemýšlel, co to může být. Že by nespoutaný pohlavní styk odnaproti? Gejzíry vysokého ženského hlasu sílily v jakýchsi pravidelných rytmech, ale přesto bylo patrné, že se jedná o smích, přesněji řečeno o jeho nějakou ledovou neosobní mutaci. Ačkoliv nijak zásadně nepopírám možnost existence duchovních bytostí, na učitelské duchy strašící a hlasitě se řehtající v opuštěných sborovnách nevěřím. Po chvíli se ke smíchu ženskému přidalo cosi temného, mužský hluboký hlas postupně sílil a připojoval se temným "ha! ha! ha!" Původně trojité "hahaha" se rozrostlo na pětité "hahahahaha". Představení trvalo možná pět a možná dvacet minut. Nevím. Fascinovaně jsem ležel v posteli. Po těle mi přeběhl mráz. Pak jsem si uvědomil, o co asi jde, a chtělo se mi také smát, a nakonec jsem si přál jediné - nebýt z komunity spokojených spáčů vyčleněn, tedy spát v prvním patře jako ostatní a nebýt nepříjemně rušen. Noční probuzení totiž pro mne obvykle znamená hodinku či dvě převalování se na lůžku, mrákotné usínání a opětovné probouzení se.

Naši správci obývající sborovnu se o nás vzorně starají, jsou vždy příjemní, moc toho nenamluví, ale také se neusmějí. Vlastně jsem je nikdy za ten týden neslyšel nahlas se zasmát. Asi si smích odbývají v noci. Pan správce je prý skvělým učitelem vegetariánského vaření. Někteří účastníci si objednávají vegetariánskou kuchyni a jsou nadšeni. Z kuchyně se line meditativní hudba, indické melodie a nástroje navozují příjemnou náladu.

Vzpomínám na jednu knihu, kde se píše o meditaci smíchem. Nepíše se tam sice, že taková hlučná meditace má probíhat v ubytovacím zařízení v přítomnosti nemeditujících osob, a ještě k tomu za hlubokého nočního ticha, ale konec konců - kdy by správcovi mohli nahlas meditovat, když jsme se celý den vzdělávali v jejich objektu a když se o nás vzorně celodenně starali? Ten smích zůstal hluboko v mé paměti. Nic veselého v něm nebylo, nic upřímného a osvobozujícího, nic božsky osvobozujícího a propojujícího člověka se Všehomírem. Naopak mrazivý teatrální a udivující projev lidské duše, která se velmi snaží a je tedy vším možným, jen ne veselou a radující se bytostí.

Před lety jsem měl usměvavého přítele, kterého jsem často představoval slovy, že je mi blízký jako vlastní bratr. Abyste tomu rozuměli, pokud jsme zrovna nežertovali, přemýšleli jsme o duchovních věcech, pátrali jsme v Bibli a v jiných knihách po Bohu. A něco jsme nalézali. Časem jsem došel k závěru, že to, co jsme spolu nalezli, je jen lidské dogma, prostředek k ovládání důvěřivých a hodných lidí. Proč sloužit ideologii, jiným lidem, iluzím? Přítel byl stále vážnější. Jednoho dne nastalo lámání chleba. Přítel se nakonec rozhodl nepochybovat. Pochybnosti si přísně zakázal a já jsem z objevitelského nadšení vystřízlivěl. Přítel se rozhodl obětovat se a vzal si za manželku o dvacet let starší spoluvěřící, která zápolila s výchovou dvou dospívajících vzdorovitých synů, a také s rodinným rozpočtem. Pomáhal jí už dosti dlouho, a tak ho pověření spoluvěřící poučili, že není vhodné, aby jako mladý muž dotyčnou jen tak navštěvoval. Proto svému navštěvování dal oficiální osvědčení. po letech jsme potkali jednu manželskou dvojici. Stárnoucí žena pevně držela za ruku mladého muže, zdálo by se, že snad vede svého nešťastného syna. Byl to můj někdejší přítel. Tou dobou jsme se už dávno nestýkali.

Uplynulo několik dalších let. Zazvonil telefon a k mému nemalému překvapení mě pozdravil můj dávný přítel. Věděl jsem, že kvůli své víře se mnou nesmí mluvit, takže jsem se zaradoval, že je z toho venku. "Jé, to jsi ty? Tak co, jak se celou tu dobu máš?" ptal jsem se. "Dobře," zněla suchá odpověď, "rád bych pro klid svědomí srovnal svůj dluh". Chvíli trvalo, než jsem si vzpomněl na jakousi malou částku, nad kterou jsem dávno mávl rukou. Nu, proč ne? Sešli jsme se v metru, cestu jsme měli společnou jen na přestupu z jedné trasy na druhou, a tak mnoho prostoru pro rozhovor nebylo. "Nezapomněls na všecko?" zeptal se mně tragickým hlasem. Zjevně myslel na naše dávné rozhovory o bohu, a hlavně na svou víru. Odpověděl jsem stručně, protože se naše společná chůze blížila ke svému konci. "Zasměješ se někdy?" vyšlo ze mne jaksi samovolně jako reakce na smrtelně vážný hlas mého ustaraně působícího a zestárlého přítele. "Cože?" reagoval udiveně.

Pracoval jsem ve společnosti s humanitárním programem. Humanitární program bylo nutno rázně prosazovat a k tomu bylo nutno být jednotní. Dostatečná míra jednotnosti se projevovala na výplatní pásce a nedostatečná se trestala třeba i ukončením pracovního poměru. Probíhal spor s mocnou institucí. Na poradě vedoucích pracovníků zazněl šéfovský smích. "Pěkně ty úředníky vypečeme, když teď víme, co chystají!" Někdo z mocné instituce tajně vynesl klíčový materiál. Smích ale nezněl vesele ani pobaveně, jen posměšně. A někteří přítomní se zasmáli, vlastně jen formálně ušklíbli, aby bylo jasné, že jsou zajedno. Byla to moje poslední porada.

V neděli k nám chodí vnuk. Chůzi si osvojil asi už před měsícem, a dokonce už trochu běhá. Rozcupitá se po koberci, ale před kuchyňským koutem se zastaví, neboť jeho rychle se učící mozkovna registruje, že změna kvality povrchu vyžaduje jinou techniku a rychlost pohybu. Prostě, že by mohl uklouznout. pak se přižene k uvolněné židli. Ručičkama se snaží zachytit přivázaného podzadkového polštářku a podstupuje náročný výkon zvednutí oplínkovaného zadečku. Nejde to, ale pomocník se hned najde. Vnuk se ocitne ve stejné pozici, jako my ostatní. Sedí jako my. Vítězně a šťastně se rozhlédne a spokojeně se zasměje. Za chvíli už zase vychutnává pohyb po vlastních nepříliš jistých nohou a směje se svému tatínkovi, který před ním symbolicky prchá a láká jej za sebou. Také se směje.

Chodím po světě se zavřenýma očima, a tak hodně naslouchám svému okolí. Rád poslouchám smích. Někdy je bezprostřední a jindy hraný, někdy z papiňáku potlačovaných emocí vystříkne jako exploze, jindy zazní jen vlídné pousmání. Ale občas zazní smích vytlačovaný, umělý, předstíraný, strojený, oficiální. V minulých časech tvořily umělý a skutečný smích běžnou společenskou smíchovou schyzofrenii a vlastně to tak je v mnoha situacích dodnes. Mám rád smích, ten spontánní, radostný a přirozený, který osvobozuje. Chodím mezi lidmi, poslouchám, co říkají, dobírám si je, a hlavně si dobírám sebe. Někteří se smějí a jiní se zlobí, protože smích nepatří do jejich života. Někomu rodiče přenechali smích jen jako nepotřebné harampádí a oni s tím už nic neudělali. A jiní smích vyměnili za velevážnost, aby se vyhnuli nejistotám, nebo za jízlivý sarkasmus, aby se vyvýšili nad druhé. A ještě jiní jsou jen trvale otrávení. A někdy to možná s tím humorem i přeženu, někdy to prostě se smíchem nejde nebo nevyjde. Ale když to jen trochu jde, vyhledávám ty, kteří se rádi smějí jako ta nová vnukovská duše. Zatím je výlučným majitelem svého bezprostředního a čistého smíchu. Moc mu přeju, aby jím zůstal na pořád...

Vnuknutí

Máme doma vnuka
na čelo si ťuká
Ťuká pěkně ťuk ťuk ťuk
pak se směje
ten můj vnuk

© Miroslav Michálek, Praha 2004 a 2021