Macek a spol.

Lásky a inzerát

Macek byl moje první láska, a na tu se nezapomíná. Psal jsem o něm už v knize Tady stojíte dost blbě, ale tu jste určitě nečetli, vyšla před lety a v malém nákladu, tak to raději ocituju: "Když mu bylo smutno, byl tady kocour. Neuvěřitelně chytrý chlapík, který uměl potěšit. Třeba si sedl před malého Já a na lehké vybídnutí vyskočil na klín a nechal se hladit a předl a předl. Nebylo vlastně zapotřebí nic říkat. Byla to bytost z jiného světa, beze slov vše chápající a přátelská. A tak malý Já pochopil, že moc čarodějnic je omezená a že se jí dá bránit, třeba pohlazením blízké bytosti." Jen pro jistotu - ten malý Já, to není nikdo jiný než já, a ten kocour není jen tak nějaký kocour, to je právě Macek.

Často jsem přemýšlel, jaké sny asi Macek spřádá, když tak pěkně přede. Možná nějaké kočičí sny o kousku masa, který si vybral z nabídky našeho stolu, když maminka vykrajovala maso na řízky a otec ji zapískáním odvolal do ložnice a ona neuváženě opustila své masové království. Macek to postřehl, vylezl zpod stolu ze svého pelíšku, vyhoupl se na stoličku a z ní na stůl a procházel se mezi řízky jak páv po zahradě. Zatím je jen znalecky očichával, aby si vybral ten nejlepší kousek, jenže v tom se už maminka vrátila a nezvykle nevybíravými slovy "jedeš, ty potvoro" ho odehnala pryč. Ale žádný trest se nekonal, jak by taky mohl, byl to přece náš Macek. A ty odkrojené kousky stejně dostal. To se dělo tak, že mi maminka vždy jeden kousek dala do ruky a já jsem vyzval Macka slovy "Macku, na", aby si ho vzal, ale přitom jsem dával pozor, abych zavčas rychle zvedl ruku, až se bude po mase natahovat. Macek se opíral předníma tlapkama o stůl, natahoval se a dokonce povyskočil, a pak naštvaně mrskl ocasem, což znamenalo, že mám deadline, abych toho nechal. A tak Macek dostal svoje vytoužené sousto, a ne jedno. Já vím, musím se Mackovi nahoru za to zlobení omluvit. Snad mi odpustí, vždyť to bylo z dětské nerozumnosti, a navíc jsem ho mockrát zachránil před mnohem hrubším zacházením. To hrozilo, když otec přišel nečekaně domů, a Macek tam ještě byl. Jednou ho totiž nakopl, takže od té doby jsem Macka před ním chránil vlastním tělem, když jsem ho v náručí odnášel ven.

Macek byl jedinou bytostí, která mi fyzicky projevovala náklonost. Je ovšem možné, že to u nás doma ani nikdo jiný neuměl. Bratři se akorát rvali a mě jako o dost mladšího odháněli pryč. Otec mě nevnímal, občas mě vyhodil z kuchyně, když chtěl něco probírat s maminkou nebo když přišla některá ze sousedek zaplatit poplatek za společnou prádelnu a on se chtěl předvádět, u čehož nesměly být děti. Maminka byla víceméně "bezdoteková", vyrostla v drsné dělnické rodině, neznala pomazlení, o puse na rty mluvila přímo s odporem. Nevzpomínám si ani na žádné pochování. Asi se uměla pomazlit akorát s Mackem a já jsem se to naučil od ní. Proto se nesmí nikdo divit, že Macek má v mé osobní mytologii tak výjimečné místo. Ostatně - kdo by se divil?

Ovšem Mackova výjimečnost nebyla dána jen přítulností, ale také vynalézavou inteligencí. Uměl si sám otevřít dveře skříně vestavěné do zdi předsíně, přitom jejich klička byla vysoko nad jeho hlavou. Ve skříni měl svůj teplákový pelíšek. Tak dlouho strkal packou do jednoho křídla dveří, až se dalo odrazem do pohybu a vytvořilo na vteřinku škvíru postačující k tomu, aby dovnitř vklouzl dřív, než se za ním samovolně zavřou. Tam pak trávil celé hodiny, takže jsme na něj občas zapomněli. Když se do kočičího růžova vyspinkal, odstrčil jedno křídlo dveří a vyklouzl ven, mňoukáním si zavolal z kuchyně někoho ze svých sloužících, dal si něco k snědku a nechal si otevřít na chodbu a ven na ulici, aby se mohl proběhnout a podívat se po ostatních kočkách. V okolí jich bylo dost, skoro každý činžák měl svého kočičího domovníka, každý rodinný domek měl lapače myší a k nejedné partě dětí hrajících si na trávníku přináležel kočičí parťák, který se líně povaloval nablízku a přivřenýma očima dohlížel na člověčí koťata.

Macek byl také učitelem slasti. Vlezl si mezi rámy dvojitého okna a tam se obratně obrátil na záda a nechával si sluníčkem hladit bříško. Mně se to sice takto na okně nikdy nepodařilo, za to jsem si to rád užíval na lehátku u moře. Vždyť to znáte - člověk si lehne na záda a sluníčko mu hladí bříško.

Když mi bylo deset nebo jedenáct let, Macek navždy zmizel. Tehdy se také měnila naše rodinná konstelace. Nejstarší bratr odešel na vysokou a na vojnu, prostřední se vyučil a oženil se na druhém konci republiky a já jsem zůstal doma jako jediné z dětí, to třetí, dříve tolik nechtěné, ale nyní najednou docela vzácné. Maminka jako by si uvědomila, že z jejího mateřství zbývám už jen já. A navíc mě začal opouštět zrak. Přední tuzemský oftalmolog rodičům sdělil, že jednou oslepnu. Maminka plakala, otec chodil zachmuřeně a nemluvil a bratr mi přísně utajované tajemství tajně odtajnil.

V té době k nám přišel malý vyhublý kocourek, bázlivý a zoufalý třínohý běženec. Asi mu nějaká past polámala tlapku a nenávratně ho odnaučila hravosti, družnosti i přítulnosti. Maminka mu neřekla jinak, než "chuďátko", a už to tak zůstalo. Kromě "čičí" a "ty moje chuďátko" jiné oslovení neslyšel. Dlouho mu nosila misku s mlíkem na dvůr a pak zdaleka přihlížela, jak vyhladovělé zmrzačené zvířátko pije. Zatímco Mackovi byly ještě nedávno v našem domě otevřeny dveře všech bytů, Chuďátkovi nikdo nedal ani ň. Za to maminka se o něj starala tak trpělivě, že se po dlouhé době odvážil až k nám domů. Pohladit se ale nenechal nikdy.

Gustav Jung by v setkání mých a kocourkových zdravotních problémů nepochybně identifikoval synchronicitu, nepříčinnou a neviditelnou souvislost věcí, dějů, myšlenek i snů. Nevěřící Tomášové si jich nevšímají, my věřící Gustavové ano. Maminčina schopnost soucitu s budoucí slepotou vlastního dítěte možná prohloubila i soucit s poraněným zvířátkem. A ten soucit se všemi "ožebračenými", jak postiženým sama říkávala, ji doprovázel po celý život. Nemohla se dívat na válečné filmy, nemohla na pohřby, v mrazech sypala ptáčkům, už jako zesláblá stará paní několik let denně pomáhala sousedce bojující s rakovinou. A mně se snažila zpříjemnit život budoucího slepce, jak to jen šlo. Brzkými ranními výpravami na druhý konec města na trh, abych měl co nejčerstvější ovoce a zeleninu nebo nedělním pečením mých oblíbených buchet, na které se pak sbíhala celá širší rodina. A možná je to i tak, že chromý kocourek něco předal i mně, kdo ví? Nedívám se na válečné filmy, nehraju počítačové střílečky, nemohu na pohřby, mnoho let jsem pracoval pro postižené a s manželkou přispíváme finančně na nemocné. Synovi jsem strouhával mrkvičku a mačkal šťávu z pomerančů a buchty mám dodnes rád, jen je už nikdo neupeče jako maminka. Děkuji smutnému třínohému kocourkovi, ačkoliv z mého života zmizel téměř před šedesáti lety.

Uteklo patnáct let, byl jsem šťastným otcem a měl jsem nového kočičího kamaráda, a nejen já! Byl to statný a krásný kocour Vašek, chlouba naší tety. Chodili jsme za ním se synem, když jsme přijeli do rodného města. Syn se ještě pořádně neuvítal s babičkou a dědou, tedy s mými rodiči, a už se ptal, jestli půjdeme k tetě za Vaškem. Vašek byl ovšem tajemný pán, když jsme za ním přišli, museli jsme předstírat, že jsme za ním nepřišli, že nás ani trochu nezajímá. Seděli jsme na zahradě na lavičce a jen tak si povídali. Syn se nedočkavě vrtěl. "Už je tady, je v křoví vedle králíkárny, ale nedívej se tam, jinak nepřijde," nabádala teta malého nedočkavce. "Myslíš této, že mě poznal?" "Určitě, ale musíš vydržet, to víš, Vašek se k nikomu hned tak nehrne. Pak se k nám jako by mimochodem na pár kroků přiblížil, lehl si a natáhl se do trávy hlavou částečně odkloněnou od nás, ale po očku už nás sledoval. Ano, už byl náš, tedy synův. Ovšem syn se k němu i tak mohl přiblížit jen s láskyplným oslovováním a čičí mantrou. Nakonec se Vašek nechal pohladit, a pak už se hladit nechal až k předení a vrnění a blaženému spánku.

Vašek zasvětil syna do lásky ke kočkám a ta je jeho velkou radostí i po čtyřiceti letech. Jinak totiž pracuje, pracuje, a navíc ještě pracuje, jak to dnes chodí. A chodí za ním krásný kocour, který ovšem mluví cizím jazykem a má asi cizokrajné jméno. Ale o tom vás nemohu podrobně informovat, nemám na to autorská práva.

Jako každá mince, i ta kočičí má dvě strany. Před mnoha lety jsme si se synem školákem zašli na výstavu koček a došlo k osudovému neštěstí. Kočky na mne brutálně zaútočily. Oči mě svědili tak, že jsem si je málem vydrápal, z nosu byl najednou vodovod a celým tělem lomcovala zimnice. Museli jsme pryč. Alergie na kočky mě od té doby doprovází po celý život. Během let ale naštěstí zeslábla, takže jsem mohl s pomocí antialergik jednou za čas dojít na návštěvu za nějakým tím kočičím stvořením. Jindy zase chodila kočičí stvoření za mnou, záhadně se objevovala a mizela. Jejich nenadálé návštěvy určitě zařizoval Macek z kočičího nebe. Prostě se nablízku objevil kocour nebo kočka, vyřídil mi Mackův pozdrav a byl pryč.

Tak například na jednom semináři jsem seděl na samém konci stolu u okna, vedle mne tři a naproti čtyři účastníci. Kočka žádná, nuda. A najednou hup, měl jsem na klíně obřího kocoura, až jsem se lekl. Byl to zjevně kočičí majitel penzionu, protože znal penzionované tajné cesty. Seděli jsme u stolu, takže jeho cesta ke mně by musela vést kus podél zdí přes volný plac a pak ještě pod obsazenými stoly, ale nikdo ho neviděl. Buď přišel tajnou chodbičkou nebo se vynořil přímo z neviditelna!

Jiný Mackův vyslanec za mnou dorazil na rekondici lidí se špatným zrakem. Tu jsem vlastně řídil, byl jsem řidič rekondice, a dorazila mi posila. Uprostřed lesů stál tajemný penzion a vedle něj hořel ohýnek a okolo něj na lavičkách posedávali účastníci. Na jedné lavičce jsem seděl já. Najednou mě něco pošimralo na lýtku, sáhnu tam - očmuchává mě liška nebo vlk! Správně tušíte, byla to kočka. Od toho okamžiku nám dělala průvodce temnými lesy. Ale když jsme se vzdálili příliš daleko od jejího penzionu, začala se ohlížet zpět, opožďovat se a zastavovat, až najednou byla pryč. Vrátila se nebo se rozplynula? Za rok jsem sjednal rekondiční pobyt do stejného objektu, ale po kočce ani vidu ani slechu. Ptal jsem se zaměstnanců penzionu, nikdo si na ni nepamatoval.

A ještě jeden Mackův pozdrav. Byl jsem na školení koordinátorů dobrovolníků na statku u Berouna, který patřil tlupě koček a známé neziskovce. Měl jsem svoji kočičí alergii a polykal jsem Zyrtec. Večer sedělo okolo lektora dvacet koordinátorů, zatím jsme koordinovali svá očekávání a eventuální obavy. Vlastně obavu jsem vyslovil jen já, že totiž mám alergii na kočky, že mi možná bude dělat problémy. A skutečně se během společného sezení objevila kočka. Mourovatá paní domácí se bez rozpaků vnesla doprostřed kruhu účastníků, na chvíli se posadila hned vedle lektora na zem, chvíli se rozhlížela - a pak hupla ke mně na klín. Alergie nealergie, měl jsem na klíně kočku a musel jsem hladit a modlit se, abych nekýchl, abych ji neprobudil.

A ještě jedna kočičí citace, tentokrát z knihy Kníže knížek a psanci psaní, která ještě nevyšla, takže jste ji nemohli číst. Bude o kočičím terapeutovi. "Nedávno mi to nedalo, vzal jsem si Zyrtec a vyrazil jsem za kamarádkami, které mají nádherného kocouřího krasavce jménem Maty. To jméno dostal po jednom ze zakladatelů systemické terapie Humberto Maturanovi. Čtyřnohý terapeut s hedvábnou srstí Maty si mě nejprve zpovzdálí nenápadně prohlédl. Pak se chvíli poválel na sousední židli a občas mě zkontroloval lehounce pootevřeným okem, a nakonec se rozhodl, že potřebuju trochu jeho mistrné terapie. Seděl jsem na židli, on vždy obešel malé kolečko a pak svou mohutnou hedvábně načechranou hlavou jemně ducnul do mé spuštěné ruky. Nekompromisně přikázal: "Hladit!" A já jsem blaženě konal. A takhle pořád dokola, až mě opustila veškerá depresivita a místo ní mě zalilo blaho ze sdílené hedvábné existence. Tahle systemika je fakt skvělá terapie! Doma jsem se celý svlékl donaha, tedy promiňte mi tu indiskrétnost, vše nacpal do pračky, systematicky i systemicky jsem se vysprchoval, odstranil všechny alergeny z vlasů, pračka vše vyprala a já jsem byl šťastný. Ale abych to nezamluvil, nějakou básničku o kočkách sem za chvíli přidám, jen co si skočím pro Zyrtec!"

K citaci ještě dodatek. Když jsme kocourův byt opouštěli a obouvali se na předsíni, Maty si vylezl na skříňku, u které stála manželka, a z ničeho nic jí položil jednu tlapku na rameno. To bylo radosti, manželka na to vyznamenání vzpomíná dodnes. A ještě jedna oprava: Maty určitě nebyl žádný chladný racionalistický systemik, byl to přirozeně empatický rogerián! Bohužel už není mezi námi. Prý má hodně práce v nebi, svou hebkou srstí tam poskytuje terapii všem těm zuboženým psychologům a psychoterapeutům, kteří museli za svůj pracovní život vyslechnout tolik lidského trápení, že ho nemohou ze sebe setřást ani nahoře. Tak hladí Matyho a je jim nebesky dobře.

Na závěr odhalím velké kočičí tajemství. Přesně řečeno, odhalil mi ho kamarád Slávek. Byli jsme u něj na návštěvě a jeho mladý kocour Ferda předváděl, co dovede. Vyrážel zpoza nábytku, proběhl sem a tam, občas dokonce skočil na křeslo nebo doprostřed místnosti. Při svých výpadech neopomněl tlapnout mi na nohu nebo alespoň strčit do nohavice. Pak byl chvilku klid. Slávek mi řekl: "Teď se nelekni. Ferda je na sedačce za tebou." A opravdu jsem ucítil něco jako motýla, který se lehce dotýká mých vlasů. "To ti očichává hlavu, asi si čte, co v ní máš, víš, jako když ty čteš knihy." Bylo to zvláštní jemné až něžné dotýkání a trvalo docela dlouho. Ferda se začetl do mé hlavy tak, jako jste se vy, tedy doufám, začetli do mé povídky. Jestli jste vydrželi až do konce, možná budete taky příst, a dokonce i vrnět!

P. S. čili inzerát

Teď to hlavní, proč jsem se tolik rozepsal. Náš Macek, třínohý kocourek a tetin Vašek, tedy moji tři dlouhodobí kočičí kamarádi, měli něco společného. Byli to kocouři, ne kočky, takže jsme nikdy doma neměli koťata. Byl jsem ochuzen o velké blaho, které teď mohu jen sledovat na internetu očima manželky a s jejím blaženým popisem. I tak to mám rád, ale opravdické živé koťátko, to by bylo něco! Kdyby vám Kočkodin svěřil do péče koťata, dejte mi prosím vědět. Neloudím o výhodný nákup kotěte, kvůli alergii bych ho nemohl mít doma. Ale chtěl bych si ještě jednou v životě kotě pohladit a pohrát si s ním. Ozvěte se mi prosím. Když to jen trochu půjde, nasadím Zyrtec a vyrazím k vám!

Psychoterapeutům

Moudrosti mám sotva hrst
proto hladím jeho srst
Možná vás to pobouří
já jsem klient kocouří!

© Miroslav Michálek, Praha únor 2022