Literární klubání zrakově postižených autorů

08.02.2018

O literárních klubech zrakově postižených autorů, článek zveřejněný v časopise Zora 2/2018.

Jak to pro mne začalo? V sedmdesátých letech na Gymnáziu pro mládež s vadami zraku mne Světlana Kalčíková, dcera autora nedávno znovu vydané knihy "Král Šumavy", seznámila s básníkem, prozaikem a překladatelem Petrem Skarlantem. Byl jedním z těch, kteří ochotně a nezištně pomáhali začínajícím autorům a literárním aktivitám všeho druhu. Petr Skarlant mne nasměroval na "Klub mladých literátů", který byl postupně povolován a následně zakazován ve třech pražských obvodních kulturních domech. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že jeden z účastníků fungoval jako informátor STB a že nás tak měli pod stálou kontrolou. Klub pro mne byl velkou literární školou plnou zážitků s výbornými lidmi. Odborným lektorem klubu byl jeden z nejvýznamnějších znalců poezie pan Josef Brukner, autor vynikající publikace Větší poetický slovník. Tehdy nesměl z politických důvodů publikovat, pracoval jako topič. Svým mimořádným literárním rozhledem inspiroval mladé návštěvníky klubu, z nichž mnozí později působili v kultuře, jako např.: Václav Křístek, spisovatel a filmový režisér, Petr Nový (novinář a editor Mladé fronty), Alexandra Berková (spisovatelka a feministka), Lubor Faltejsek (spisovatel a šéfredaktor časopisů), Tomáš Oulík (spisovatel) a jiní. Ale proč o tom píšu v Zoře?

Zážitek literárního klubu mě totiž inspiroval v roce 1997 k založení celostátního literárního klubu zrakově postižených autorů ve Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých v Praze v Krakovské. Klub se scházel čtvrtletně, na sobotní setkání přijížděl pan Maršálek z Brna, Eva Budzáková z Lanškrouna, dva autoři ze severní Moravy, z Prahy docházel masér a básník Petr Haken, překladatelka Jiřina Holeňová nebo Delicie Nerková alias Jaroslava Novotná a další autoři. Klub odborně zaštítila Obec spisovatelů, jejímž jsem tehdy byl členem. Hlavní oporou nám byl básník Augustin Skýpala, kterému výbor poezie Nebe pro pěší vyšel až po revoluci. Několikrát přišla i Jana Štroblová, vysokoškolská pedagožka, překladatelka M. Cvětajevové a sama výborná básnířka. Klub zanikl v roce 2000. Jeho účastníci publikovali i na stránkách tohoto časopisu. Literární klubání ale neskončilo, spíše teprve začalo.

Po několika letech totiž vznikl v SONS v pražské ulici Krakovská nový literární klub, kterého jsem se ale neúčastnil a tak nemohu více referovat, třeba i tuto kapitolu z historie literárních aktivit zrakově postižených někdy někdo popíše.

Myšlenka na literární klubání dále přelétla do sdružení Okamžik, ve kterém jsme s Jarmilou Kerlickou v roce 2001 založili a dva roky vedli klub "Butníci", tedy klub literárně tvořících studentů z gymnázia pro zrakově postižené v pražských Butovicích, kteří se názvem přihlásili k slavné americké skupině spisovatelů "Beatníků". Skupina studentů v čele s nadšenou Květou Šilhavou svou tvorbu dokonce prezentovala v jednom pražském jazzovém klubu. Po zániku klubu někteří ze studentů literárně působili v Butovickém gymnáziu, Haně Gabriškové tam údajně vydali výbor z básní. Jiný člen Butníků, Jakub Kamberský, dnes působí jako rozhlasový publicista. Klub fungoval tři roky, hlavně díky projektům podpořeným ze sbírky Pomozte Dětem.

V letech 2005 až 2010 fungoval v Okamžiku další literární klub dospělých zrakově postižených autorů, o který se nejvíce staraly Jarmila Kerlická a Jiřina Holeňová, překladatelka nizozemské literatury, například kouzelné knihy pro děti o Veverčákovi. Jiřina Holeňová do klubu mimo jiné přinesla medailonky současných světových autorů nebo tvorbu účastníků na zadaná témata. Kolik času strávila vyhledáváním textů v Městské knihovně, skenováním, četbou a zpracováním medailonků, to si ani neumím představit. Internet tehdy ještě nebyl zdaleka tak štědrým dárcem informací a textů knih, jak je tomu dnes.

Uspořádali jsme také autorská čtení významných spisovatelů, např. Jáchima Topola, držitele letošní Státní ceny za literaturu, nebo básníka J. H. Krchovského. Občas mezi nás přišel nějaký milý host, například svérázný novodobý písmák Honza Wolf, co neumí hrát golf, jak sám sebe charakterizuje, nebo držitel ceny Magnesia Litera Jiří Hájíček. Své samostatné večery měli také autoři zrakově postižení, například Olga Štěpánová alias Anna Markowitz, Renata Rucká, Ján Rakytka, Petr Haken, Delicie Nerková, níže podepsaný autor článku, tedy všichni v různé míře publikující v knihách a časopisech. Nezapomenu na živelný přednes Pavly Šuranské čtoucí bleskově své struhující básně a odhazující listy braillského papíru kamsi pod sebe na zem. A na humor Petra Hakena, který mě coby člověka s literárními ambicemi zaskočil a rozesmál výrokem "Mirku, ty jsi takový impresário básníků". A já chtěl být spíš tím básníkem!

Literární klubání přineslo radost nejednomu autorovi či čtenáři, vyvolalo literární soutěže a podnítilo nejeden vydavatelský počin. Klub zanikl, ale klubání pokračovalo jinde. Dnes již neexistující sdružení Integrace se pustilo do literárních aktivit, které pokračovaly v Nadačním fondu Mathilda. Vše vzal do rukou Ján Rakytka, autor románu Slepec o nevidomém Tiboru Kiktovi a několika dalších knih. Redigoval tady literární zvukový časopis, který možná znáte.

okamžikovské klubání mělo ještě jednu nečekanou dohru v závěru roku 2015. Asi po deseti letech se ozval Martin Zborník, básník, nadšený sběratel amatérsky vydávané poezie a neúnavný organizátor celostátního Festivalu poezie a jiných akcí (viz www.totem.cz a www.denpoezie.cz). Autoři spojení s Okamžikem kdysi na těchto akcích prezentovali svou tvorbu. Tentokrát se ze spolupráce vyklubal večer básní Petra Hakena, Delicie Nerkové a mých. Odehrál se v tajemném sklepním prostoru z 15. století na Starém Městě pražském, nyní Koncertní galerii Art Space, kde již neexistující literární kluby v přítmí svíček povystoupily ze svého pomyslného místa odpočinku.

V roce 2016 jsem v rámci projektu Centra aktivního života nevidomých Okamžiku naplánoval obnovení literárního klubu. Pod vedením Jiřiny Holeňové a Jarmily Kerlické fungoval do prosince 2017. Okamžik nedávno na svých stránkách www.okamzik.cz zveřejnil díla některých účastníků klubu, takže z jeho činnosti mohou mít užitek i čtenáři Zory. Věřím ale, že z literární tvorby zrakově postižených autorů a z jejich knih má užitek i širší veřejnost. Nejrůznější literární ztvárnění zkušenosti života beze zraku i jiná literární díla zrakově postižených autorů jsou výborným nástrojem osvěty a vzdělávání vidících lidí. A snad i mnohé čtenáře potěší. A tak zůstává otázkou, jestli idea literárního klubu najde své pokračování, jestli se literárních nadšenců ujme znovu Okamžik nebo SONS, třeba v rámci projektu Komunitní centrum Vrchlická, nebo jestli se klubání nevyklube v Nadaci Mathilda, která po léta vydávala zmíněný literární časopis. Kdo ví, ať odpoví. Co říct závěrem? Jak kdysi řekl spisovatel Alexandr Kliment na literární soutěži zdravotně postižených dětí: "Pište, pište, pište. Anebo nepište a žijte!"