Lidé dobré vůle a sociální služby

07.04.2018

Článek vyšel v únoru 2018 v časopise Sociální služby vydávaném Asociací poskytovatelů sociálních služeb ČR, www.apsscr.cz a www.socialnisluzby.cz

Text: Ing. Miroslav Michálek

Přiznávám se, že jsem tento název zvolil kvůli skutečnosti, že se v zařízeních sociálních služeb vyskytuje řada křesťansky orientovaných lidí. Novozákonní pojem "lidé dobré vůle" ovšem vybízí k zamyšlení všechny, kdo dělají něco dobrého, tedy může být určitě vztažen na všechny pracovníky v pomáhajících profesích. Pojďme se tedy zamýšlet, klást otázky a hledat odpovědi.

Kde se vzali?

O lidech dobré vůle mluví jeden ze základů naší západní civilizace, totiž Nový zákon. Kdo jsou ti "lidé dobré vůle", o tom by se možná teologové různých denominací přeli, ale v dnešní době se nabízí zcela nové vysvětlení: Jak napovídají sama slova, lidé dobré vůle - to jsou dnes přece dobrovolníci! Ti totiž bez nějakého filozofického, teologického nebo psychologického koumání přirozeně naplňují novozákonní zlaté pravidlo chování: Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi (Nový zákon, Lukáš 6:31 a Matouš 7:12). Málokdy si uvědomujeme, jak vysoce převyšuje naše západní pravidlo chování pokyn východního myslitele Konfucia "Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě!" Není tedy náhodou, že se dobrovolnictví objevuje v Evropě a v Americe. Moderní organizované dobrovolnictví navazuje na různá středověká církevní společenství a rovněž na součinnost amerických osadníků odkázaných na sebe a na vzájemnou pomoc. V našem prostředí se asi za první ryze dobrovolnický projekt dá považovat vznik jednoho Sboru svépomocných hasičů roku 1863. V roce 1918 Alice Masaryková v naší zemi zakládá Československý červený kříž. Do 2. světové války vzniká celá řada organizací fungujících na dobrovolnických principech. Totalitní systémy se k dobrovolnictví staví vždy velmi nedůvěřivě, bojí se nekontrolované iniciativy zdola, a tak nacistická i komunistická diktatura dobrovolnické spolky okamžitě zakazovala nebo se snažila dobrovolnictví organizovat na principech nedobrovolnosti. Po roce 1989 se u nás bleskově rozvinul neziskový sektor založený vlastně na ryze dobrovolné práci nadšenců všech směrů, ale moderní organizované dobrovolnictví se začalo rozvíjet až od poloviny devadesátých let minulého století. Mezi průkopníky našeho dobrovolnictví zaujalo výjimečné postavení občanské sdružení Hestia, vedené PhDr. Olgou Sozanskou a PhDr. Jiřím Tošnerem, resp. Národní dobrovolnické centrum Hestia, kterému jsme dobromyslně říkávali "ministerstvo dobrovolnictví". Já jsem se s dalšími dobrovolnickými organizacemi a osobnostmi potkal právě na semináři Hestie, ať už to bylo rozjíždějící se a později možná největší mimopražské Dobrovolnické centrum v Ústí nad Labem, dodnes vedené Lenkou Černou, vznikající projekt dobrovolnických center v nemocnicích, zosobněný především v MUDr. Ivaně Kořínkové, nebo rodící se projekt sdružení Lata. Rychle vznikaly i další významné dobrovolnické projekty - plzeňský Totem, brněnská Ratolest a (dovolím si přihřát svou polívčičku) i pražský Okamžik, jehož dobrovolnický projekt se stovkami dobrovolníků pomáhajících nevidomým jsem odstartoval a řadu let řídil. Dobrovolnictví se rychle rozvíjelo, napomohly tomu i Mezinárodní rok dobrovolníků (2001), Evropský rok dobrovolnictví (2011) a zákon o dobrovolnické službě (2002) včetně zavedení grantové podpory z Ministerstva vnitra ČR. Ano, vše vypadalo slibně, dokonce v roce 2004 se v jednom odborném textu uvádělo, že "dobrovolníci vykonávají některé odborné sociální práce", my v Okamžiku jsme zapojení dobrovolníků pojmenovávali jako "dobrovolnou osobní asistenci" atd. Zkrátka, zdálo se, že dobrovolnictví je vítanou pomocí pro sociální služby, ale...

Lidské tužby a sociální služby

Přišel rok 2006 a zákon o sociálních službách. Zpočátku se zdálo, že se nový zákon fenoménu dobrovolnictví vůbec nedotkne. Naši organizaci navštívila kontrola příslušného orgánu, seznámila se i s projektem, ve kterém dobrovolníci pomáhali nevidomým v rámci registrované sociální služby, kontrola končila se slovy "je vidět, že to, co děláte, děláte dobře". O pár let později přišla další kontrola ze stejného orgánu a shledala, že náš projekt je natolik propojen s dobrovolnictvím, že nám bude odebrána registrace. Znamenalo by to odejmutí dotací a vracení financí, což by bylo pro organizaci likvidační, neboť začínal srpen a větší část dotací byla vyčerpána. Jako svou labutí píseň v roli ředitele jsem bleskově přepracoval popis služby a pomyslným skalpelem jsem provedl oddělení práce sociálních pracovníků od práce koordinátorů dobrovolníků a od působení dobrovolníků. K odnětí registrace nedošlo, protože se ukázalo, že sociální práci vykonávají sociální pracovníci a že jí není málo. A dobrovolníci působí v dobrovolnickém centru navazujícím na tuto sociální práci. Proč dobrovolníci nemohou vykonávat odborné úkony v sociální práci? Protože podle zákona o sociálních službách mohou tuto práci vykonávat jen zaměstnanci v pracovním poměru, kteří splňují kvalifikační předpoklady, procházejí povinným vzděláváním vč. ochrany a bezpečnosti práce, protože sociální služba nemůže být závislá na dobrovolnosti atd. Vše bylo a je logické, odpovídá to liteře zákona a nelze logicky a právnicky nic namítat, jenže...

Nevylili jsme s vaničkou i dítě? Zajistí obvykle přetížení odborní zaměstnanci opravdu vše, co jejich klienti potřebují? Jaká je realita? Sociální služby nejspíše nemohou zajistit všechny oprávněné lidské "tužby" klientů, tedy jejich pochopitelné lidské zájmy, ospravedlnitelná přání a jemné lidské potřeby. Do těchto "tužeb" lidí postižených sociální událostí nenáleží jenom základní nezbytné potřeby, které vyžadují velké pracovní nasazení odborných pracovníků. Zahrnují i potřeby, které mohou naplnit dobrovolníci, třeba tím, že klient dostane příležitost popovídat si s někým, kdo přichází právě a jen kvůli němu, probrat věci, které právě tohoto jediného klienta zajímají a na které odborní zaměstnanci prostě nemají a ani nemohou mít dostatek času. Zkrátka novodobí lidé dobré vůle mohou klientovi dopřát svůj čas, své lidské zkušenosti, svou energii, své myšlenkové síly i svou empatii v míře, která by u sociálních pracovníků při jejich vytížení mohla vést až k jejich vyhoření. Proč tedy k rozložení zátěže na více osob nevyužít pomocnou ruku dobrovolnictví, navíc, když dobrovolníci za svou činnost nechtějí peníze? Ovšem, dobrovolnictví přece jen něco stojí, totiž pojištění dobrovolníků, práci koordinátorů dobrovolníků a s ní související náklady. A tady je otazník pro tvůrce systému: Jestliže ministerstvo zdravotnictví dokázalo najít zdroje a metodická řešení tak, aby v nemocnicích mohli působit koordinátoři dobrovolníků jako systemizovaní pracovníci a mohla působit dobrovolnická centra, nemohlo by i ministerstvo práce ve své působnosti jít obdobným směrem?

Otazníky, výzvy, možnosti

Zapojení dobrovolníků v sociálních službách tak závisí především na zájmu manažerů poskytovatelů sociálních služeb, na iniciativě nadšenců a na vynalézavosti dobrovolnických organizací. A jsou tu i další otazníky, například přístup devalvující tzv. firemní dobrovolnictví na formu sponzoringu, jelikož dobrovolník podle ustáleného pojetí pracuje ve svém volném čase, zatímco firemní dobrovolníci jsou vysíláni firmami ke konání dobra v pracovní době. Také zjednodušený přístup některých donorů k akreditacím dobrovolnických programů podle zákona o dobrovolnické službě může vyvolávat problémy. Některé obecní úřady, nadace i firmy se totiž rozhodují finančně podporovat pouze akreditované dobrovolnické programy, takže rodící se dobrovolnické iniciativy bez akreditace ztrácejí šanci na podporu.

I přesto jde dobrovolnictví stále vpřed tak, jak se učíme ze zahraničí a jak přicházejí nápady a iniciativy. Za pozornost určitě stojí relativně nové typy dobrovolnických programů, například mezigenerační projekty Hestie a Totemu "3 G aneb tři generace" využívající rozdílné potřeby a možnosti mladé a starší generace. Projekt "Soused plus" zase hledá cesty využití potenciálu, který lidé mají a mohou využít na principu vzájemné výměny služeb. Podnětné by mohlo být i budování dobrovolnických center při městech a obcích čili vytvoření dobrovolnického centra "seshora", podobně jak to je údajně běžné v USA. Co kdyby magistrát či úřad vaší obce založil dobrovolnické centrum shromažďující "lidi dobré vůle" z celé obce, kteří by chtěli zdarma pomáhat, a které by se postaralo o jejich vysílání tam, kde to je zapotřebí? Dobrovolnictví má velké možnosti, které zatím nejspíš neumíme dostatečně využívat. Stále ještě naráží na zbytečné limity v zákonech, na neinformovanost úřadů či manažerů firem i poskytovatelů sociálních služeb. Kéž by se novodobým lidem dobré vůle dostávalo větší podpory. Vždyť kolika lidem by dobrovolníci pomohli nést různá omezení a naplnit lehce splnitelná přání, kdyby k tomu byla z více stran ona potřebná dobrá vůle?

Ing. Miroslav Michálek (*1954), nevidomý, vystudoval ekonomii, od roku 1993 vedl různá pracoviště celostátních organizací nevidomých. V roce 2000 založil a do roku 2016 řídil společnost Okamžik (www.okamzik.cz), ve které se podílel na všech jejích hlavních činnostech (poradna, dobrovolnické centrum, výstavy, ediční činnost, pomoc nevidomým dětem, dílna Hmateliér, evropské projekty na zvýšení zaměstnanosti nevidomých).

Působil ve vrcholných orgánech Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých SONS, asociace pro osobní asistenci APOA, asociace poskytovatelů sociálních a zdravotních služeb SKOK. Několik let pracoval zdarma v grantové komisi Nadačního fondu Českého rozhlasu. Je lektorem a autorem řady popularizačních a odborných článků a 13 knih humorné poezie a fejetonů o životě se slepotou (O ničem a o všem, Zavřené oči, Tady stojíte dost blbě). Více informací najdete na www.miroslavmichalek.cz