Kterak dva omyly mou duši omyly
Úvod z mé nové knihy Múza psaní a hrůza spaní
Přesně tak, jak to napsal Max Brod: Život plný omylů! Takový je i ten můj. A dva z těch omylů mají na svědomí tuto knihu. Hned to vysvětlím.
Z dávných dob jsem měl v hlavě zafixováno, že Literární noviny jsou něco extra kvalitního a Havlovsky charakterního. Jenže jsem nevidomý a nemám možnost sledovat pilně internet a tisk, a tak mi ušlo, že to je dnes jinak. Jednoho dne mě zase popadlo psaní. Vznikl text, jehož název je na obálce této knihy, pokud nějakou obálku bude mít. A ten text jsem poslal do internetových Literárek a oni ho zveřejnili, a pak ještě zveřejnili řadu dalších, během několika měsíců fakt víc než patnáct. Myslím, že dokonce šestnáct. A pak mi redaktor napsal, že mu moc pomáhám pozvednout literární úroveň internetových Literárek, a já jsem se zaradoval, že dělám dobrou věc - a ještě k tomu snad i dobře. Napsal mi, že by byl nerad, kdybych jim nezachoval přízeň. Zkrátka pošimral moje ego. Odpověděl jsem, že o přízeň nejde, vždyť jsou přece Literárky, ale jde o mou inspiraci, jestli se na mne nevykašle Múza, jak o tom někdo píše v souvislosti s psaním a spaním. A tu mi manželka přečetla aktuální článek majitele Literárek a já jsem se zděsil. Najednou jsem se cítil jako v osmdesátých letech a začal jsem pátrat a dopátral jsem se k tomu, že jsem pro ně přestal psát. A potom jsem zjistil, že mnoho mně názorově blízkých lidí Literárky už dávno nečte, a tedy že jsem psal tak trochu do prázdna. Co s tím? Texty jsem posbíral, znovu pročetl, jinak seřadil, několik přejmenoval, tři vyřadil, pár trochu upravil a většinu vlastně přepsal a poskládal do této knihy. Co kdyby si je chtěli přečíst moji potomci i z dalších pokolení? Nechtěl bych je odkazovat na Literárky, i kdyby ještě existovaly...
Ale to už na mne číhal další omyl. Manželka při googlení objevila jakousi literární soutěž s tématem role literatury v mém životě. Hurá, to je přece moje téma, nedávno jsem o něm napsal knihu, která teď spí v počítačovém šuplíku! Ucítil jsem neodbytné puzení. Uprostřed noci jsem vstal a nabušil do počítače své vyznání Litera a její túra mým životem. Ráno jsem zavolal paní ředitelce soutěže a zeptal se, jestli mám opravdu svůj příspěvek označit kategorií "senior". Proč mají věkové kategorie, že nechci, aby moje dílo někdo hodnotil podle toho, kolik mi je let. Ředitelka soutěže se podivila, že to přece dělají proto, aby seniory nediskriminovali, aby mohli taky soutěžit. To mě překvapilo, vždyť vyčlenění seniorů do samostatné kategorie je právě vyčleňující, ba málem diskriminující! Aj, aj, aj! Se zlou jsem se potázal! A ještě ke všemu jsem si dovolil zeptat se na členy hodnotící poroty, a to jsem neměl dělat! Mezi členy byl dokonce i jeden spisovatel, kterého jsem sice neznal, ale tím jsem na sebe vyzradil svou nevzdělanost. A paní ředitelka nadurděně řekla, že taky přece něco přečetla, a její zástupkyně jakbysmet! Nemusím asi psát, že můj příspěvek propadl, dokonce ještě při slavnostním vyhlášení výsledků soutěže paní ředitelka neopomněla všem sdělit, že jeden ze soutěžících vyslovil absurdní obavu, aby nebyl zařazením mezi seniory diskriminován! "Snad si nechce přiznat, že je senior." Nedalo se nic dělat, musel jsem si to přiznat. Od té doby jsem senior. Svůj soutěžní propadák jsem zařadil na konec této knihy, protože je v něm jedno důležité sdělení pro nakladatele.
To jsou ty dva omyly, které mou duši omyly, jak to omyly mívají ve zvyku. Opět jsem pochopil, že vše v životě bývá jinak, než se na první pohled zdá, a že se špatné může bez varování změnit v dobré a naopak. Vždyť bez Literárek a paní ředitelky bych tyhle texty nenapsal, a to by mě mrzelo. Vidíte, a už je tu zase jeden omyl. Jak by mě mohlo něco mrzet, když by ty texty neexistovaly a já bych o nich neměl nejmenší tušení? Dost bylo omylů! raději končím. Mějte se a smějte se.
M. M.
© Miroslav Michálek, Praha 2020