Knihy skrz tlustá skla

Už před 10 lety se mnou A. Halada vedl pro Můžeš rozhovor o knihách. Je stále aktuální.

Jako dítě viděl. Dnes, v padesáti šesti letech, už nevidí nic. Celý život ho přitom bavila a baví literatura, je autorem desítky knih básní i textů. Pro nevidomé také pracuje jako ředitel sdružení Okamžik. Miroslav Michálek je vzdělaný a aktivní člověk, se kterým je radost si povídat.

Kolik vám bylo, když jste začal ztrácet zrak?

V dětství jsem celkem viděl, základní školu jsem ještě vychodil v běžné škole. Střední jsem ale už absolvoval na gymnáziu pro studenty s vadami zraku. To už jsem měl speciální brýle, dva centimetry tlusté čočky vsazené do skel. Mohl jsem číst, byť pomalu a obtížně. Ještě jsem v Praze vystudoval Vysokou školu ekonomickou a deset let dělal ekonoma. Jenže okolo Kristových let jsem musel práci opustit, to už jsem měl spíše jen zbytky zraku. Posledních deset let nevidím vůbec nic.

Co máte za nemoc?

Postupné odumírání buněk sítnice. Není to častá ani dostatečně prozkoumaná choroba, příčina není známá. Nejdřív se ztrácí vidění ve tmě, pak se rozpadá obraz a postupně mizí celé zorné pole. U mě to naštěstí probíhalo dvacet let, měl jsem čas se s tím vyrovnat.

Když někdo ztratí zrak náhle, třeba při nehodě, je to horší. To je těžký psychický šok. Mně mizel zrak kontinuálně, takže například vím jenom, jak vypadala moje manželka, když jí bylo třicet. Ona dnes říká, že je to výhoda - že nevidím, jak se na ní podepisují přibývající léta.

Jak silně jste si uvědomoval, že vám zrak stále ubývá?

Po krocích, postupně se objevují nové bariéry. Nejprve přestanete číst s obyčejnými brýlemi, potom do někoho vrazíte při jízdě na kole, takže musíte ježdění opustit, pak nerozeznáváte čísla tramvají... Ale dnes už to nevnímám, protože už není kam jít dál - nevidím nic. Měl jsem období, kdy jsem to prožíval víc a kdy míň. Jako kluk jsem se o zrak moc nestaral, to mně zajímaly holky a bigbít. Když ale přestanete chodit do normální školy a přesunete se do speciální internátní, je to náraz. Já v té době doma chodil s dívkou a na koncerty a najednou jsem byl na internátě s vycházkou jednou týdně odpoledne "ve štrůdlu". Nebo problém byl, když jsem jako vedoucí finančního oddělení přestal vidět na faktury.

Z vašich fejetonů, zamyšlení i básní mně hodně udivila vaše sečtělost.

Dokud jsem mohl, tak jsem pořád četl, bez ohledu na ta tlustá skla na nose. Lidi se na mně dívali jako na kuriozitu, ale to mi bylo jedno. Pak jsem si půjčoval knihy z tiskárny pro nevidomé, kde jsem se podílel i na jejich výběru. Byly tam za minulého režimu i knihy ne sice přímo zakázané, ale na hraně. Třeba Franz Kafka. Dnes je hodně knih v elektronické podobě - od nakladatelů nebo naskenovaných, které čte elektronický hlas. Takže nečtu, ale poslouchám.

Víc knih jste přečetl nebo si poslechl?

Určitě přečetl, začal jsem číst brzy. Už v osmé třídě jsem četl Hrabala, Kunderu, Škvoreckého, ale i Faulknera nebo Kerouaca. Kamarádil jsem se s lidmi o pár let staršími, kteří četli, poslouchali rock, blues a tam jsem se inspiroval pro celý život. Byl to konec šedesátých let, jedinečná doba.

Kdy jste sám začal psát?

Někdy ve čtrnácti, pod vlivem spisovatelů, které jsem četl. Když jsem přišel do gymnázia s vadami zraku v Praze, chodil jsem na koncerty sdružení šafrán, zajímaly mně jejich texty. Hutka, Merta, Třešnák... Mirek Kovářík přednášel Hraběte, Holana, Blatného. Začal jsem taky brouzdat po antikvariátech, objevil jsem Demla, Weinera, Klímu. Pocit šestnáctiletého kluka, který se z moravského malého města objeví v Praze, byl velmi svobodný. Z toho vznikala i touha psát.

Jaké byly vaše první básně?

Typická rozervaná poezie mládí. Něco vyšlo časopisecky, také v pásmech ve Viole nebo v Zeleném peří. Pak jsem měl rodinu a začal jsem psát říkanky pro syna. Ty rýmované textíky mi už zůstaly. Líbí se mi dát do pouhých dvou, čtyř řádek určitou myšlenku nebo hříčku. Pak přišlo v devadesátých letech mé angažmá ve sféře služeb pro nevidomé, a to mě odvedlo od básní k próze. Občas píšu o životě se slepotou.

Když jste neviděl, jak jste ty texty psal?

Krátké básničky, čtyřverší, stačí namluvit na diktafon a pak přepsat. Delší texty jsem nejdřív psal pomocí Euréky, takového dávného minipočítače s Braillskou klávesnicí pro nevidomé. Pak jsem se naučil pracovat na počítači s hlasovým výstupem. Počítač říká, co píšu, i obslužné příkazy. To je úžasná věc.

Máte přesto v psaní určitá omezení?

U básniček asi ne, u delších textů ano. Rozepsal jsem jednu rozměrnější věc, ale narážím na problém koncepce. Obtížně se vracím k už napsanému. Pokud bych měl text vytištěný na papíru, mohl bych v něm pohodlně listovat. V počítači se taky mohu vracet, ale trvá to déle.

Kdybych chtěl napsat něco a lá Dostojevskij, tak to bych toho musel v hlavě unést strašně moc.

A ve čtení - přesněji v poslechu - jaké jsou pro vás limity?

Především nejde předčítaný text moc zrychlit. A pokud ano, je to poměrně náročné na soustředění. A přitom je to pořád nesrovnatelně pomalejší než čte rychlý vidící čtenář. Někdy pracuji s mluvícím počítačem víc než osm hodin denně a mám z toho unavenou hlavu, pak už nemám chuť poslouchat knihy.

Knihy, které jsou načtené herci, jsou samozřejmě příjemné. Ale moc to neodsejpá. Kdybych neměl co dělat, tak je budu rád poslouchat. Jednou jsem byl hodně nemocný, čtrnáct dní jsem ležel doma v posteli, a to jsem poslouchal Muže bez vlastností od Roberta Musila. Moc pěkně ho načetla Heda Čechová, dohromady asi padesát kazet. Kdybych měl čas, poslouchal bych víc.

Máte doma ještě hodně tištěných knih?

Ve vrcholném období jsem jich měl asi pět tisíc. Teď jich mám už asi jenom dva tisíce, dali jsme je pryč. U některých knih mě mrzí, že si je v životě zřejmě nestihnu přečíst, u jiných už mi to je jedno.

Když píšete, věnujete se próze i básním společně, nebo tvůrčí období střídáte?

Mám různá období, někdy píšu třeba jen projekty a metodické texty, jindy básně. Jednou jsem napsal za dva víkendy asi padesát básniček o všech zemích světa. Ale pak třeba píšu jen účelové texty. Publicistika, to je potřeba být užitečným. Básně, to je spíš otázka momentální chuti a zábavy. Oboje ale vnímán jako tvůrčí práci stejné hodnoty.

Tvorbu MM najdete na těchto stránkách. Vřele doporučujeme vtipné básně a také fejetony o životě se slepotou. Obsahově unikátní a stylisticky suverénně zvládnuté.

© Andrej Halada