Kdyby Robert Musil používal smajlíky

Literární fejeton o potkávání a míjení se lidí, myšlenek a okolností

Že Roberta neznáte? To je jasné, nemůžete přece znát všechny moje známé. Obzvláště, když už víc jak sedm desítek let nežije. Ale byl původem Moravák, jako já. Ačkoliv tím bych se ani nechlubil, nějak nemám tu pravou moravskou hrdost. Takže kdo byl ten Robert? Tedy pokud opravdu nevíte. Ale vy asi tušíte, o koho jde. Byl to skutečně on, spisovatel, jako jsem já. Jen malinko úspěšnější, dokonce vydal pár knih, a jednu z nich, Zmatky Chovance Törlesse, jsem kdysi přečetl a nadchla mě. Je to novela z prostředí dospívajících mladíků, a já jsem také před padesáti lety dospíval! Popisovala mnoho pocitů, a i já jsem jako mladík měl mnoho pocitů, takových těch pocitů, že nikam nepatřím. U Törlesse to vypadalo na homosexualitu, u mne ne, ale v životě jsem vlastně potkal nejednoho gaye, a byli to vždy velmi příjemní lidé. Třeba čestný předseda Svazu gayů České republiky, herec Jiří Hromada. A ten bezprostředně patří do mého musilovského příběhu, který vám teď musím vyprávět. Fakt musím, Robert Musil si to přeje.

Jak všichni dobře víte... Tedy tak to někteří řečníci říkávají, když není jasné, jestli to všichni vědí, a aby se ti, co nevědí, lehce zahanbili a zařadili pod úroveň toho, který ví to, co mají všichni vědět, tedy jak všichni dobře víte, Robert Musil napsal jeden veledůležitý román, který se jmenuje Muž bez vlastností. No a to je moje oblíbená kniha, jedna z těch mých pěti nejknih spolu s Mistrem a Markétkou, kteří Popisují jeden zápas kdesi na Zámku, protože nejsou žádní Zbabělci. O Musilovi jsem se dozvěděl díky Ernestu Fischerovi, který ho postavil vedle Kafky a Krause do názvu své knihy ve vaší oblíbené edici Otázky a názory. Že tu edici neznáte? Není divu, vždyť přestala vycházet před půlstoletím! Knihu marxistického kritika Fischera "Kafka, Musil, Kraus" jsem sice jen prolistoval, ale české jméno světového a u nás neznámého autora mě pochopitelně zaujalo. A tak jsem si v antikvariátu pod pultem koupil Törlessovy zmatky a bylo to.

V požehnaných letech mladé dospělosti jsem měl velké štěstí. Používal jsem takové ty tlusté brýle, o kterých jsem už psal ve fejetonu "Ten, který čte vestoje", lidově řečeno dalekohledky. Jejich pomocí jsem získával náklonnost žen, zejména knihkupkyň a antikvariátnic. Stačilo tak rok dva párkrát týdně docházet do vytipované prodejny nebo antikvariátu s milými prodavačkami a nasazovat si ty příšerné megabrýle na nos a tápat po pultu s knihami a čekat, až mateřské typy neodolají. Nemohly se na mne dívat, jak tam tak napůl naslepo šátrám, zatrhávám obaly a přehazuju knihy na nesprávné hromádky, a tak se nakonec ustrnuly a raději mi nabídly, že mi budou knihy schovávat. V těch dobách se totiž knihy před jedněmi hladovými čtenáři schovávaly pod pult, aby je dostali jiní hladoví čtenáři, třeba já. Zástupkyně vedoucí v Odeonu v Praze na Florenci mě takto přijala do svého klubu vyvolených knižních hladovců. To bylo něco! Tahle nakladatelská prodejna byla totiž nejdůležitějším knihkupectvím v celé ČR a vlastně na celém světě, protože Odeon byl vpodstatě monopolním vydavatelem světové literatury překládané a předkládané jazykově nevzdělávanému českému čtenářstvu. Pro knihy tam chodili všichni umělci, třeba mistr Vladimír Menšík, který prý v brilantní herecké etudě smějícím se prodavačkám zotvíral i soukromé skříňky, aby odhalil ještě nějakou tu ukrytou knižní lahůdku, která mu při jeho velkém pracovním vytížení unikla. Já jsem ovšem nemusel dotyčné dámy bavit žádným hereckým výstupem, jak všichni dobře víte, mně stačily dalekohledky. Měl jsem knihy bez fronty a nejen pro sebe. A jelikož jsem pilně studoval všechny dostupné zdroje informací, věděl jsem, co má kdy vyjít, a všechny své známé jsem upozorňoval na vydávané knihy a taky, že tu či onu, jako byl třeba právě Muž bez vlastností, že ji opravdu musí mít. Prostě všichni moji známí musili mít Musila. Možná bych měl napsat "číst" a ne "mít", ale tehdy nemít často znamenalo i nečíst, protože dobré knihy rychle mizely z pultů i z knihoven.

Mou zásluhou mělo a četlo Musila asi tak šest až osm mužů, ale ani jedna žena. Musil prostě nebyl pro ženy nebo ženy nebyly pro Musila, nevím. Škoda, že ve dvacátých letech minulého století, kdy muž Musil začal Muže psát, ještě neběžela genderová studia. Třeba kdyby Robert vedle Muže napsal také genderovou Ženu bez vlastností, nebo ještě lépe, kdyby pod pseudonymem Berta Nemusilová vydal feministickou Ženu s vlastnostmi, mohl se těšit z úspěchu už zaživa a ne až zamrtva! Vrcholné dílo českého socialistického feminismu s příbuzným názvem a aktualizovaným tématem Žena za pultem už nemá s Robertem nic společného, takže se nezlobte, že ho tady ani nezmíním.

Co naplat, nemohu pro svého literárního druha nic udělat, jen o něm napsat nějaký ten fejeton. Důležité je, že mi žádný mnou zavlečený čtenář za ty dvě obézní knihy nevynadal. A já jsem si taky nevynadal, četl jsem se svými tlustobrýlemi onen dvousvazkový tlustospis, dokonce jsem si podtrhával věty, které se mi líbily jako citáty. To je jeden rys Muže bez vlastností, že je psán mimořádně přesným až aforistickým jazykem, přitom s mikroskopickým vhledem do duší postav a ke všemu s lehce ironickým tónem, což ovšem nyní už nemohu s jistotou tvrdit, jak se dozvíte za chvíli. Můj zrak mě ale nakonec zradil, nemohl jsem už číst ani se svými superbrýlemi, tak jsem musel nechat obří dílo načíst na magnetofonové cívky.

Nebudu vás mýlit, nebyl jsem tak velký pán, že bych mohl dupnout a knihu by někdo načetl, ani jsem neměl studio a peníze na zaplacení paní Hedě Čechové, která ji opravdu brilantně načetla, ale byl jsem v oné komisi Slepecké knihovny a tiskárny J. A. Macana v Praze, která knihy k načtení vybírala. A tak byl Muž bez vlastností načten a já jsem ho mohl doposlouchat, aniž bych se se svými dalekohledkami učetl ke slepotě, ta přišla sama nebo díky všem knihám dohromady. A pak na mě přišlo svinstvo jménem sviluška, totiž podkožní pálivé svědivé prokletí, se kterým jsem musel několik dnů strávit doma v totální pracovní neschopnosti, než mě poslali do nemocnice Na Bulovce, kde mě od hlavy k patě namazali sirnou mastí, aby ty malé breberky pod kůží zahubila. A než jsem to svědivé peklo doma přestál, než jsem emigroval do nemocnice, nedalo se nic lepšího udělat, než si hodně nahlas pustit nějakou knihu, aby svědění přehlušila. Měl jsem doma kopii Muže bez vlastností,a tak jsem ho přeposlouchal podruhé, tedy deset cívek a každá šest hodin četby, jen si to pronásobte. A tím to pro mne skončilo, byl jsem si jist, že s tím chlapem bez vlastností už nebudu mít nikdy nic společného. Ale dopadlo to úplně jinak, a to je příběh o čestném prezidentovi a vynikajícím herci panu Jiřím Hromadovi.

Na rozhlasové stanici Vltava probíhal Rakouský rok a tam jsem v upoutávce zaslechl, že se chystá četba mého oblíbeného veledíla, Musilova obřího románu. Prý to byla nejrozsáhlejší četba odvysílaná na Vltavě, třicet půlhodinových dílů, tedy patnáct hodin četby! No fakt, taková patnáctihodinová drobnost! No jen si vzpomeňte, kolik hodin trvala plná nahrávka, ne nějaká krácená verze. Jenže kdo by věděl o nahrávce v knihovně, kam mohou jen nevidomí? Samozřejmě jsem novou četbu poslouchal den co den a co jsem den co den nestihl, to jsem dohnal na internetových stránkách Vltavy, čili přeposlouchal jsem ten skromný výběr z Musila pěkně celý. Vidíte, ani nic netušíte, a už se pomalu blížíme k finále tohoto vyprávění.

V té době jsem byl pozván na křest cédéčka Panský klub, na kterém zpívala řada hvězd populární hudby a také vycházející hvězda, nevidomý Honza Jareš. A koho nevidím, či spíše, kdo byl představen přítomným? Kromě prý stále frajersky vypadajícího Jiřího Korna, kromě mého oblíbeného Jiřího Suchého, který se pochlubil, že mu už za čtrnáct let bude sto, kromě kouzelníka Žita, který přišel, rozhlédl se a díkybohu odešel čarovat jinam, a kromě mnoha dalších, byl přítomen také herec pan Hromada. I zašel jsem k němu, abych mu vystřihl poklonu za brilantní načtení té malé ukázky z Roberta Musila. Pan Hromada se upřímně podivil, že ten Musil je tak obří dílo a že ho už někdo načetl. A najednou řekl, že se někde vsadil, že jestli někdo přeposlouchá celou tu dlouhou četbu, že ho pozve na oběd, a že sice už pozval jednu dámu, která se na tuto sázku ozvala, ale ať přijdu také. Že si budeme povídat o Robertovi a taky se to natočí a možná to bude na YouTube. To jsem Bobovi Musilovi, Jiřímu Hromadovi, oné zatím neznámé dámě a sobě nemohl udělat, abych nepřišel. Přišel jsem, viděl jsem, slyšel jsem a prohrál jsem. Povídání se nakonec na internet nedostalo, a ještě ke všemu jsem pěkně dostal na frak, no prostě Robert měl používat smajlíky, a pak by se vidělo. Jenže nepoužíval a tak se nevidělo...

Na slavnostním posluchačském obědě jsem se panu Hromadovi a oné pozvané dámě ihned bezelstně vyznal, že mám Muže bez vlastností rád jako velkou jemnou psychologickou legraci, jako obří dílo ironie. Chválil jsem nadšeně Roberta jako velkého psychologa, jemného ironika a, dalo by se školně říct, společenského kritika, ovšem experimentujícího. Ano, otevřeně jsem vyjádřil pocit, že příprava nabubřelých oslav mocnářových osmdesátin probíhající naprosto duchaprázdně a naškrobeně, že to všechno scházení se nad ničím nemůže být ničím jiným, než Robertovým distingovaným úsměvem nad absurditou překonaného starosvětského snažení. A ještě jsem k dobrému přidal, že mi to připomínalo strnulost a formálnost akcí z dob budování socialismu, jak ty všechny formality a velká prázdná slova z knihy rezonovala se stranickými sjezdy nebo třeba s povinnými oslavami různých výročí. Vždyť to byla trapně bezobsažná divadelní představení ne nepodobná těm rakouskouherským. A nakonec jsem vše dokumentoval na příkladu vznešené a půvabné dámy jménem Diotima, která rafinovaně koordinovala setkání významných osobností, které měly teprve dát dohromady něco jako podklad pro zahájení příprav oslav. To jsem tomu dal!

Totiž ona přítomná dáma mi s nedostatečně skrývaným pohoršením v hlase oponovala, že Musilova kniha pro ni byla úžasné líčení závažných událostí, že ji chápe doslovně a bez podtextu tak, jak ji pan Musil napsal. Celý příběh prožívala spolu s Diotimou, s tou odpovědnou a kreativní dámou, představovala si všechny ty přípravy na schůze s císařskými veličinami, všechno to promyšlené a odpovědné počínání spojené s přípravou důležitých oslav. Bylo to pro ni velmi zajímavé a všeobecně poučné vyprávění. Diotimu dobře chápala, protože i ona vícekrát v životě připravovala důležité konference, aktivně se účastnila velmi prospěšných projektů a mnohokrát lektorovala skupiny lidí. Ano, ona moc dobře zná podobné starosti! A tak jsem se zastyděl a řekl jsem si, že si toho Musila musím ještě počtvrté přeposlouchat a že to tentokrát budu brát doopravdy. A vzpomněl jsem si, jak jsem v mládí svému kamarádovi vnutil četbu Kafkovy Proměny a jak se on u toho pobaveně smál, zatímco já jsem tu novelu četl se zatajeným dechem a Dědou Mrázem běhajícím po zádech. A tak jsem se rozhodl, že už nikdy nikomu nebudu vysvětlovat žádnou četbu a své názory si nechám pro sebe, abych nějakou jinou čtenářskou bytost nepohoršil, abych třeba nějaké další novodobé paní Diotimě neubíral závažnost jejího prožívání a sám sobě abych nepřivolával negativní emoce druhých lidí. A kdoví, třeba abych se nemýlil, vždyť ten nešťastný Robert nepoužíval smajlíky, a tak spolehlivě nevíme, jak to vlastně myslel.

A pak jsem to pochopil! Tohle setkání nezpůsobil hrom, jak se pan Hromada podepisoval v textovkách, ale zosnoval ho přímo sám Robert Musil z onoho světa. Poslal mi do cesty novodobou paní Diotimu, aby mi něco vyřídila. Měl jsem to pochopit dřív, vždyť to bylo do očí bijící, jak ta dáma prožívala život Diotimy a jak sdílela její pocity. Jenže do mých očí nemůže něco hned tak pořádně bít, já mám oči slepé, a tak mi to došlo až teď. Až teď je mi jasné, že to naše setkání bylo vlastně takovým literárním pozdravem z doby před devadesáti lety, kdy Musil psal svůj román. Vzkázal mi jednoduchou věc, že totiž lidé byli, jsou a budou stále stejní, to znamená každý úplně jiný, že jedni budou brát vážně věci, které jiní vážně neberou, že se vlastně nemůžeme pochopit a domluvit a že je tedy nejlépe si zachovávat odstup a svůj vlastní vnitřní svět, jak to dělal hlavní hrdina románu Ulrich. Muž bez vlastností by se určitě tolik neangažoval jako já, své nadšení a svůj úsudek by si nechal pro sebe. Neobtěžoval by svými výklady okolí a nedotkl by se žádné dámy. Milý Ulrichu, konečně jsem tě pochopil, jediná cesta jak vyjít s lidmi je zachovávat od nich jemný odstup a žít svým vnitřním životem. Být mužem navenek bez vlastností. A když do života vejde nějaká Diotima, tak nezpochybňovat její vidění světa, nesnažit se měnit její postoje, neubírat jí na důležitosti a působivosti jejích vlastností. Konečně jsem také pochopil, proč Musil svůj román nedopsal, že se ani život nedá naplno vypsat a dopsat. A bylo předem jasné, že jeho veleromán zůstane nepochopen, protože nepoužíval ty smajlíky, a že zůstane také nedoceněn, protože koho by dnes zajímali muži bez vlastností? Jací by to mohli asi být manažeři nebo podnikatelé? No řekněte sami! Ale co to zase dělám? To je hrůza, už zase interpretuju!

A co pan Hromada? Muže četl s lehkým nadhledem a s jemnými náznaky vnitřních hnutí hlavních postav v hlase. Jak sám řekl, musel si někdy celý odstavec přečíst i opakovaně, aby přišel na to, jak ho číst. A povedlo se mu to. Jen si to poslechněte nebo sami přečtěte, nebudete z toho na hromadě, buď se pobavíte jemnou ironií, necháte se prodchnout pohledy do duší nebo naopak nadchnout úsilím hlavních protagonistů chystajících mimořádnou akci. Možná se dokonce naučíte připravovat oslavy nejmocnějších tohoto světa. A to se přece může jednou hodit!

Doznání
(Robertu Musilovi)
Mám rád velmi mnoho lidí
chodí mluví nenávidí
cítím ale z nitra mého
nemáme nic společného

Vyznání rozlíceného literáta :-)
Beckett Musil Kafka
vy jste slečno kravka
protože je nečtete
a hlavně - že mě nechcete!

© Miroslav Michálek 2018