Jakub Deml, Bohumil Hrabal a slepý bard

Jedna z patnácti kapitol připravované knihy "Kníže knížek" 

"Že jsem se až po uši zamiloval do Jakuba Demla, to pochopí každý, kdo si přečte první stránku Zapomenutého světla. Čtenář neodtrhne oči dříve, dokud nedočte; a potom si strašlivě vzdychne."

Z knihy Bohumil Hrabal uvádí...

"Lituju, že jsem nebyl aspoň ženou. Kdybych já byl ženou, zamiloval bych se do Jakuba Demla."

Jakub Deml: Zapomenuté světlo

Tak už víte něco o Hrabalovi a Demlovi. A ten třetí v nadpisu, ten slepý bard? Správně jste to pochopili. Ten slepý bard - to jsem já. Já vím, někteří nevidomí lidé by se na mne zlobili, že píšu "slepý" a ne "nevidomý". Třeba já bych se na sebe zlobil, kdyby to bylo tak asi před deseti lety, kdy jsem bral všechno smrtelně vážně, protože Smrtka okolo mne ještě slyšitelně necvakala zuby. Každodenní dění bylo oděno do samozřejmé nesmrtelnosti, kdejaký kousíček reality si přisvojoval smrtelně vážný význam. Kdybych tehdy psal vzdělávací text pro sociální pracovníky a chystal bych se napsat "slepý klient", to by mi prsty vypověděly službu a rozhořčeně by se zkroutily. To bych fakt nenapsal. Klient přece může být pouze "nevidomý", ale v žádném případě nemůže, a přímo nesmí, být "slepý". To by byl necitlivým označením znevýhodněn, diskriminován, stigmatizován, ba přímo necitlivě označen. A podobně, i když vlastně obráceně, to je s tím bardem. Kdybych napsal "nevidomý bard", znělo by to jako vyjádření motivující k soucitu a shovívavosti k nevalně píšícímu básníkovi se zrakovým postižením. A to přece nejsem, to je každému jasné! A ještě jedna varianta významotvorné moci slov - vezměte si dvě označení téhož "slepý prorok" a "nevidomý prorok". To tradiční slůvko "slepý" přidává jeho prorockému nositeli jakousi magičnost, tajemno a nadčasovost. Čím to je? Za slovem "slepota" se skrývá strach z života v absolutní tmě a nefalšovaná hrůza z neznáma. Jen si vzpomeňte na kdysi nejslavnější sci-fi román Den trifidů. Jsou v něm asi tak tisíckrát slova slepota, slepý, slepci a podobně. Slovo nevidomí asi teprve vykukovalo z jazykové porodnice a slovo nevidomost bylo ještě někde v inkubátoru. Představte si, že by všude v té tyfloapokalyptické knize byla "slepota" a "slepý" nahrazena nevidomáckými ekvivalenty. Kniha by ztratila atmosféru děsu a představované tragické nepředstavitelnosti. Stačilo by zaměnit pár slov a z čtivého románu by byla smutná a nezáživná reportáž.

Nemohu se ubránit, abych vám nenabídl ještě pár jazykovědných a psychologických postřehů na spojení slov "nevidomý prorok". Uznejte, že to není tak krásné, jako "prorok slepý". Novodobé empatické a pro sociální oblast již běžné slovo "nevidomý" totiž nastavuje čtenářovo vnímání do racionální roviny, se kterou je jakékoliv "prorokování" v zásadním rozporu. Jak ví každý absolvent našeho materialistického školství, profese "prorok" se vymyká zdravému rozumu. Například ve všeobsažném katalogu zaměstnání vydávaném Ministerstvem práce "proroka" fakt nenajdete. V našem uvažovaném sousloví "nevidomý prorok" tedy první slovo (nevidomý) nastavuje právě tento racionalistický pohled na celé sousloví, takže druhé slovo (prorok) již nemůže být vnímáno doslovně a dostává ironický nádech. Původní nezkalený význam "proroka" je pryč, máme před sebou buď duševně vyšinutého člověka blábolícího něco o budoucnosti, nebo vychytralce, který chce zneužívat lidskou naivitu. Brrr. A s "nevidomým barrrdem" je to podobné. Prostě - já jsem nevidomý slepec píšící pro doslovně či symbolicky osleplé či oslepené lidi. Jsem slepý bard!

A proč vlastně trvám na tom slově "bard"? Bardi už vyhynuli někdy na začátku novověku! Ale bardi byli básníci zpívající za svůj národ, popřípadě za nějaký jeho kousek, tedy lidé vypovídající o něčem, o čem ostatní lidé, řekněme "nebardi", mlčí, o čem nemluví a nezpívají, ale mají to někde uvnitř v sobě. Jen pojmenovat to a vyjádřit to nahlas musí za ně osamělý bard. Musím tedy vyjadřovat ledacos, co zaznívá tam uvnitř v lidech za zvukotěsnými dveřmi obav a nejistot. A jestli jsem jako správný bard dostatečně osamělý? To se přece nedá změřit, ale řekl bych, že jsem, i když toho namluvím a napíšu víc než dost. Možná na to ještě nikdo nepřišel, ale psaní je výborný prostředek k zakrývání osamělosti. Já ale nemám v úmyslu o své osamělosti někomu něco vyprávět. Jak napsal klasik: "Mám rád velmi mnoho lidí / chodí mluví nenávidí / cítím ale z nitra mého / nemáme nic společného."

No, a co má slepý bard společného s těmi dvěma velikány české i světové literatury? Ačkoliv Demla asi svět ještě neobjevil, a už to ani nestihne, protože jeho doba už odplynula, moderní "světoví" čtenáři by dnes asi nečetli ani jeho zjemnělé básně v próze o kytičkách, ani jeho mystická vytržení inspirovaná Miriam, a asi by nechtěli nahlížet do jeho Utrpení hlubin. Ale pro mne je Deml český literární vrchol, ba dokonce jeden ze světových "top" spisovatelů, abych to řekl patřičně světově. Jeho Tasov byl v sedmdesátých až devadesátých letech minulého století jakousi Mekkou mladých básníků. Za chvíli vám o této Mekce něco odhalím.

Pojďte, vezmeme to k Mekce jemně a měkce a pozpátku, když už jsem tuto pohádku začal od konce tím bardem. O Hrabalovi bylo napsáno mnoho článků a také dost knih, co k němu mohu říct já, slepý bard, který ho viděl jen jednou, přesně řečeno, který ho vlastně ani neviděl? Nevím, jestli někdo z literárních vědců a kritiků zaznamenal Hrabalův vztah k lidem se zrakovým nebo jiným zdravotním postižením, třeba ke slepým bardům. A pokud to literáti zaznamenali, pak to nejspíš nezaznamenali ti, kterých se to bezprostředně týká. Asi žádný zasloužilý funkcionář slepých a chromých a hluchých nebardů nikde nevyjádřil dík velkému spisovateli za jeho empatií prosycená vyprávění o nás. Nedá se nic dělat, udělám to já!

Předesílám ještě, že jsem s panem Hrabalem nechodil do hospody, jak se tím pyšní mnozí kulturně a hospodsky aktivní činitelé. Ostatně - do hospody nechodím rád ani dnes, mám tam obvykle problém s hlučnou akustikou, nerozumím štamgastům zvukově ani myšlenkově, pivo jsem nikdy nepil a už se to nenaučím. Byl jsem člověk zaujatý literaturou a mladý sběratel knih. Slavného českého škrabala Bohumila Hrabala, jak sám sebe v jedné knize pojmenoval, jsem tedy bohužel viděl jen jednou v životě. A ještě, po pravdě řečeno, jsem ho viděl jaksi napůl, spíše jsem ho jen matně tušil, protože v tu chvíli měl kolem hlavy oslnivou svatozář.

Proč a jak to bylo? Socialističtí pohlaváři chtěli Hrabala vtáhnout do svého předstírání svobody a tak v největším československém obchodním domě Kotva uspořádali velkou autogramiádu řady publikujících spisovatelů. Hlavní hvězdou autogramiády byl právě on. Kromě něj tam vlastně téměř nikdo zajímavý nebyl, tedy nechť mi prominou tehdy přítomní spisovatelé. Na Hrabala stála asi tak dvouhodinová fronta, zatímco ostatní autoři posedávali u svých stolků většinou opuštěni. Pořadatelé frontu usměrňovali a vpředu ji několik kroků od Hrabalova stolku zadržovali. Dál bylo střežené území České televize. Celý svět měl vidět, že Hrabal může mezi lidi, obklíčily ho kamery a reflektor ho ozařoval z několika stran. Odstál jsem frontu, přišel jsem na řadu, tedy vzdálil se ode mne poslední čekatel stojící přede mnou, takže jsem se už nemohl za ním ukrývat před oslepujícím světlem. Najednou jsem byl v plné záři reflektorů. Měl bych přiznat, že v tomto životním období spojeném s odumíráním sítnice jsem byl silně světloplachý, což znamená, že jsem se díky televizním reflektorům stal ihned zcela slepým, ba přímo nevidomým. Do očí mi bolestivě šlehaly světelné plameny reflektorů, ale teď už jsem to nemohl a ani nechtěl vzdát, někde přede mnou musel přece být jediný přítomný pan Spisovatel s velkým S. A také byl. Ihned pochopil situaci, moje silně mhouřící a bloudící oči asi mluvily jasným jazykem. Odněkud ke mně přistoupil jeho hlas: "Pojďte", řekl prostě, dotkl se mé paže a jemným pohybem ruky mne několik kroků doprovodil ke svému stolku. Zeptal se, jestli mám něco na podpis. Opravdu jsem něco měl, totiž všechny jeho knihy kromě nesehnatelné prvotiny, bibliofilsky vydaných Hovorů lidí. Nervózně jsem vytahoval své poklady z tašky a on je s chápající opatrností ode mne odebíral, jako by se jednalo o křehké zboží. Rozložil je na stolek, usedl, začal podepisovat a klidným hlasem komentovat. Vlastně téměř výlučně komentoval pouze knihu zasvěcenou jiným autorům, totiž "Bohumil Hrabal uvádí", tedy jím sestavený soubor textů jeho oblíbených českých spisovatelů. "Ten Deml, viďte, to je krása, ten jazyk..." Řekl jsem mu, že jsem Demla "objevil" vlastně díky této knize a jmenoval jsem, co vše jsem od Demla sehnal a přečetl. Mluvili jsme spolu o Hradu smrti a Zapomenutém světle a o nádheře jeho básnického jazyka. Jaká škoda, že jsem si to hned po akci někam nezapsal. Ale to už mi zasyčel do ucha přísný pořadatelský hlas, že za mnou čeká ještě mnoho desítek dalších čtenářů pana Hrabala. Ten mi se zručností prvorepublikového obchodního příručího pomohl knihy uložit zpět do tašky a s nehranou a trochu rozpačitou zdvořilostí se podáním ruky se mnou rozloučil. No a to je vše.

Říkáte si, no, nic moc. Ale možná přece jen něco, co v množství hádanek Bohumila Hrabala a v tisíci stránkách hrabalovských rozjímání uniklo drobnohledům literárních kritiků, že totiž tento pan spisovatel byl přirozeně empatický a mimořádně pozorný k handicapovaným lidem. Já vím, zrovna tohle asi literáty moc nezajímá, ale ono to vlastně dokumentuje Hrabalovo pojetí života a psaní jako něčeho zázračného, a to i se zálibou ve všem, co je nějak porouchané, co je pro jiné spisovatele hodno spíše přehlédnutí. Jeho lidé postižení zdravotně jsou často postiženi také oním hrabalovským okouzlením životem, všemi jeho stránkami včetně těch nejroztodivnějších. S potěšením popíše, jak neslyšící fotbalisté komunikují rukama, jak si vozíčkáři Pavlík a Lotar s chutí cestují automobilem, jak slepý trafikant pozná zákazníka podle zakašlání, jak stošedesátikilový šéf na vozíku a s píšťalkou vládne v hotelu Tichota a hlavně jak slepá Vendulka plna okouzlení životem jede na operaci do Prahy. Tahle pábitelská Vendulka je možná nejkrásnější povídka o nevidomých lidech, jakou jsem četl. A na nás, na nevidomé, si vzpomněl i ve svém "románu - interviewu", kde popisuje amerického slepce, který "klepal bílou holí do asfaltu" u dvanáctiproudé autostrády a marně čekal na někoho, kdo ho vyvede z této "pasti dvacátého století". Panu Hrabalovi až zaslzely oči.

Ale tentokrát v příběhu z obchodního domu Kotva nešlo o nějakého jiného handicapovaného, šlo přímo o mne, byl jsem nejen u toho, byl jsem hlavním protagonistou jeho nenapsané povídky, kouskem slavné chvíle se svatozáří. Byl jsem jediný, kdo jeho svatozář spatřil, a tak jsem vám tento církví neuznaný zázrak musel popsat, musel jsem jménem všech jakkoliv porouchaných lidí provést toto svatořečení bohumilého Bohumila. Žádný zasloužilý funkcionář slepých a chromých a hluchých nebardů nikde nevyjádřil dík velkému spisovateli za jeho empatií prosycená vyprávění o nás. Tak mu nyní svatořečím, jenom nevím, jak se to správně dělá. Vlastně nic dělat nemusím, pan Hrabal dostal tu svatozář už v Kotvě, a tak už dávno zakotvil mezi svatými české literatury. A já sám za sebe jsem to svatořečení provedl také tím, že jsem od něj přečetl nejvíc knih. Ty vydané do revoluce jsem ještě zhltl pomocí dalekohledných brýlí a to včetně špatně opsaných samizdatů o hlučné samotě, anglickém králi a jistém barbarovi. Pak jsem ještě přečetl ušima další dvě desítky titulů, které byly načteny nebo naskenovány. Díky za ně, pane Hrabale, a díky všem, kdo pracně knihy skenovali pro nás, pro čtence čtení.

Ano, už se prostřednictvím Bohu milého Bohumila dostáváme ke knězi sloužícímu bohu a literatuře, k Jakubovi Demlovi. Hrabal k němu nasměroval určitě mnoho dalších mladých literárních nadšenců. A, ač to většina nevidomých netuší, Jakub Deml má něco specificky společného s nevidomými, a navíc dokonce i s jistým nevidomým bardem...

Asi před deseti lety jsem se s kolegyněmi vypravil do lesů na Vysočinu za Velkým Slepíšem. Promiňte, aby nedošlo k nedorozumění, musím vysvětlit, že nevidomý členové spolku Slepíši tak prý říkají svému vidícímu šéfovi a zakladateli Mezinárodní školy hmatového modelování pro nevidomé, Štěpánu Axmanovi. Kam že jsme si to vyrazili? No přece do Mekky českých a moravských básníků, do Tasova. Teprve tam jsem překvapeně zjistil, že se nevidomí učí práci s keramickou hlínou v přízemí budovy, v jejímž prvním patře je Muzeum Jakuba Demla. Už sice pominula doba Demlovy slávy a tak je muzeum otevřeno jen v případě, že se zájemci předem objednají, ale Štěpán o mém obdivu k Tasovskému rodákovi dobře věděl, úmyslně pomlčel o kuriózním propojení mého oblíbence a nevidomých, a dokonce nám objednal prohlídku. Procházel jsem nevelkými místnostmi s vitrínami a paní průvodkyni jsem zahrnoval euforickým vyprávěním o vystavených knihách a o životě slavného Tasovského rodáka, o jeho přátelích i nepřátelích a o ženách, které tohoto kněze a básníka tak nesmazatelně provázely jeho pohnutým životem. Paní průvodkyně byla zjevně překvapena, že toho vím tolik o autorovi a jeho knihách, které nevidím a které si nemohu jen tak obyčejně přečíst. Asi jsem prodlužoval dobu prohlídky, ale paní průvodkyně mi pozorně naslouchala. Pak ji něco napadlo - vyzvala mě, abych se posadil do Demlova křesla, tedy do velké nepolstrované dřevěné židle. Prý se to jinak nesmí, ale já že mohu. Usedl jsem a žertem jsem nahoru požádal velkého spisovatele, aby na mne seslal literárního ducha. Na cestě z Tasova mi telefonoval malíř Ivan Komárek, že nám jeden nakladatel vydá naši společnou knihu Zápysky. No to musel být Demlův duch, který to tak najednou pěkně zařídil, říkal jsem si. Jenže panu nakladateli to pak rozmluvil jeho šéfredaktor, že jsem příliš neznámý autor, že by se kniha neprodávala. Možná. Asi měl pan šéfredaktor nějakého známějšího autora, možná přímo svého známého. Nebo to bylo tak, že marketing zvítězil nad inspirací z jiného světa, materialismus nad spiritualitou? No, možná to moc rozebírám.

Prostě - kniha se záměrnou hrubkou v nadpisu nevyšla a už nevyjde. Později ji totiž chtěl vydat ještě pan Roman Polák ve svém Obratníku, dokonce s malířem Ivanem Komárkem v počítači sestavili má čtyřverší a Ivanovy kresby, připravili obálku a kniha měla vyjít. Jenže pak se dlouho nic nedělo a pan Polák nebral telefon. Nějaký čas jsem otálel, pak mi to nedalo a vypravil jsem se do literární kavárny Obratník. Ale nenašel jsem ani literární kavárnu Obratník a žel - ani pana Romana Poláka. Od personálu nové kavárny jsem se dozvěděl, že pan Polák po krátké zákeřné nemoci zemřel. Nikdo po něm zpracované dokumenty nepřevzal, dokonce se ztratily i originály Ivanových kreseb. Tak to ani podruhé s vydáním zápisků nevyšlo a tedy vyjít nejspíše nemělo. Kněz Jakub měl dobrý úmysl, ale kdoví? Možná je dobře, že kniha nevyšla. Možná by byla pro někoho silnou kávou, třeba pro sociální pracovníky v pomáhajících profesích zaměřených na osoby se zrakovým postižením. Co kdyby se nějakou nešťastnou náhodou dostala do rukou někoho z nich, tedy mých kolegů a hlavně kolegyň? To by mohlo dojít k pohoršení. Jenže, jak je napsáno na začátku kapitoly, slepý bard musí vyjádřit i věci skryté, od toho je bard. A tak jsem vyjadřoval, některé jsem jádřil až k jádru a na dřeň a jadrně. Dobře, že ty básničky a Ivanovy pohoršující kresby nevyšly na světlo boží, mohlo by se provalit, že i nevidomý člověk a sociální pracovník, to obojí po sobě v jedné osobě, tedy že tento bard může o nevidomých i vidících lidech vypovídat všelijaké až hrozné věci... Čtyřicet mých poněkud provokativních čtyřverší a ke každému neakademická kresba akademického malíře, zkrátka, obojí místy dost drsné. Může za to ovšem můj vzor, bard mezi bardy, Tasovský Jakub Deml. Jen si přečtěte, co napsal tento autor něžných miniatur o kytičkách a mysticky záhadných textů. Vybral jsem pro vás dva citáty z jeho Zapomenutého světla:

"Věřím v život věčný a vím, že všechna stehna z hrobu povstanou a mezi nimi také dvě stehna, která jsem toužil líbati, a Bůh mi je přiřkne, poněvadž je spravedlivý, a moje věčná blaženost bude pozůstávati v tom, že se mně navěky dovolí líbati tato dvě stehna, docela nahoře, docela u kořenů, poněvadž jsem básník a katolický kněz a prokletý člověk." Co říkáte, milí křesťané a křesťanky, to je ale víra, promiňte, hrůza, viďte. No vlastně to ani hrůza není, je to úžasné i šokující vyjádření lásky kněze a člověka a určitě velká provokace směřovaná na adresu všech ctihodných a velepočestných řití, jak sám Deml v Zapomenutém světle píše na adresu obecně ctěných autorit. Nejsem sice křesťan, tedy ani kněz a možná ani prokletý člověk, ale mému drahému knězi básníků a člověku prokletému hlubinnou citlivostí možná docela rozumím. No jen čtěte tu Demlovu nádheru dál: "Není v co věřit, není v co doufat, není co milovat. My jsme obětovali všecko, nakonec i své srdce, a nám se na ně vysrali. Ta hovna jsou ještě teplá, což je dobré v těchto hvězdnatých, studených nocích, člověk se přece jen zahřeje na něčem lidském." Jaký to krásný příklad pozitivního myšlení, viďte, na čem všem lze nalézt něco dobrého. A to je kněz a básník Jakub Deml.

Raději už s těmi Demlovými výroky končím. Vybral jsem je stejně jen proto, abych sem mohl zařadit několik svých čtyřverší, která budou vedle Mistra pouhými nevinnými slovními hříčkami. Promiňte mi tedy pár zapovězených "zápysků". Když mi neprominete, nedá se nic dělat. Napsal jsem své básně tak, jak mě vedla inspirace, jak jsem v básnickém vytržení slyšel hlas mocného Knížete knížek. Ano, já žiju a píšu tak, jak bylo v třiadvacátém žalmu zapsáno králem Davidem: "Kníže knížek je můj pastýř, nemám inspirace nedostatek. V antikvariátech mi dává spočinout, k tajemství knih mě přivádí. Mou literární duši obnovuje, provádí mě i v údolí smrti, nemusím se ničeho bát." Stejně jako král David, ani já nemusím mít z ničeho pozemského strach, protože činím tak, jak praví mocný hlas shůry. Běda těm, kdo tak nečiní! Běda šéfredaktorům a nakladatelům, kteří nenaslouchají knížecímu hlasu a brání Jeho vydavatelským pokynům! Běda vám, knižní služebníci, kteří se bez bázně stavíte proti vůli Knížete knížek a bráníte vydání hodnotných knih!

Co dodat? Jak asi už tušíte, ono nakladatelství, které odmítlo vydat moje Zápysky, dnes nakládá tak nanejvýš okurky. Nikdo neví, proč zaniklo. Tedy neví to nikdo kromě vás a mne.

P. S.

Možná se vám to nezdá, třeba si říkáte, že kdyby to s tím zánikem vzpouzejícího se nakladatelství byla pravda, že bych ho uvedl jmenovitě. Jenže já nechci, aby si jeho majitel myslel, že jsem na něj poštval Knížete knížek a že jsem příčinou jeho krachu. Pokud vás to moc zajímá, zeptejte se Ivana Komárka, třeba bude sdílnější. Konec konců to byl on, kdo s majitelem nakladatelství jednal. Když si od Ivana koupíte nějaký jeho obraz, možná vám jako prémii odhalí tajemství, které nakladatelství naše Zápysky přes příslib nakonec nevydalo, čímž se vydalo napospas hněvu Knížete knížek.

 © Miroslav Michálek 2017