Dvacet let mezi lidmi dobré vůle

14.06.2020

"Nikomu ani za mák neuškodí, když sepíše svůj život."

William Saroyan, v knize O neumírání

William má pravdu, ani mně to neuškodí, a to ani když sepíšu svůj profesní život, nebo spíš jednu jeho stránku, jeden fenomén, který mě pohltil daleko za hranice pracovních povinností. Ohlédnu se a prozkoumám ho, jak ke mně přišel, jak jsem se mu poddal, jestli mě nějak bodal a co bych ještě dodal? Jinak řečeno, co přinesl mně i jiným. Mám k tomu ještě jeden aktuální důvod. Brzy totiž uplyne dvacet let od vzniku neziskové organizace, kterou jsem kvůli tomuto fenoménu založil a kde jsem se mu intenzivně věnoval. O čem je řeč? No přece o dobrovolnictví, a také o neziskovce jménem Okamžik! Obojí obohatilo životy tisícovky dobrovolníků, stovek nevidomých lidí i život můj. Teď si ale v duchu říkáte, že se zase někde obohatila spousta lidí, a vy nic. Tak abyste věděli, mám i něco pro vás. Co byste řekli informačnímu mixu z oblasti sociální antropologie, managementu neziskového sektoru a esoteriky? Přidám také nějakou tu pikantní epizodu a zákulisní podrobnost a špetku humoru, pokud mě nějaký napadne.

Okamžik jsme vymysleli s Jarmilou Kerlickou. Spolu s dalšími přáteli jsme pak založili sdružení občanů a občanek, které jsem po celou dobu ideově vedl jako předseda a od roku 2003 do roku 2016 řídil jako profesionální řidič neziskovky. Dobrovolnický projekt pomoci nevidomým byl můj nápad a moje chlouba. Dnes už tam není nikdo z těch, kdo v prvních deseti letech pracovali v jeho dobrovolnickém centru, proto napíšu, co se tehdy dělo a co jsem za těch celkových dvacet let pro dobrovolnictví dělal a udělal. Vlastně tím vznikne netradiční kazuistika, totiž "kazuistika syndromu konání dobra". Pozor, nedivte se, tento málo probádaný syndrom může být fakt hodně nebezpečný. Někteří experti ho dokonce přejmenovali na "syndrom skonání z dobra". Nezapomeňte na to!

Bloumal jsem v počítači a tu jsem objevil pět let starý časový přehled práce v dobrovolnictví, který jsem předkládal k žádosti o udělení statutu autorizovaného zástupce pověřeného k profesním zkouškám koordinátorů dobrovolníků. Autorizovaným zástupcem jsem se sice stal, ale nezazastupoval jsem si, ani jsem si nezazkoušel. Už zkoušeli jiní. Nevadí, aspoň mám něco pro milovníky časových harmonogramů. Najdete ho ve druhé části textu, která je hned za tou první. A za částí druhou je ještě část třetí, ta je nejdůležitější. Je o člověcích.

Čtěte a vězte, co se v začátcích českého novodobého dobrovolnictví dělo, jak se rozvíjel jeden dobrovolnický projekt a jak měnil lidské životy, třeba ten můj. Dozvíte se také ledacos o paradoxech lidského jednání, třebas jak se dobré může měnit ve špatné a špatné zase plodit dobré. Odhaleny budou i neviditelné esoterické souvislosti, například jak nejslavnější český filosof, obskurní spisovatel a velký piják, dopomohl ze záhrobí jistému žijícímu spisovatelskému kolegovi a polovičnímu abstinentovi, aby se zapojil do dobrovolnictví, když se jako nevidomý dobrovolníkem asistujícím jiným nevidomým stát nemohl. No, vždyť víte, jak to dopadne, když vede slepý slepého a před nimi je jáma! Taky se dozvíte něco o politicích, jak jsem to jednomu z těch nejprofláknutějších nandal. To si přece musíte přečíst! Tak já už nezdržuju a píšu dál.

1. Moje role v dobrovolnickém projektu Okamžiku

Ještě jako ředitel jednoho pracoviště organizace nevidomých SONS jsem se v r. 1999 zúčastnil vícedenního kurzu Národního dobrovolnického centra Hestia, kde jsem prožil vzrušující "dobrovolnickou iniciaci". Pod zasvěceným a zasvěcujícím vedením Jiřího Tošnera a Olgy Sozanské jsem poznal fenomén dobrovolnictví a čilý ruch v prostředí malých neziskovek. To bylo něco úplně jiného, než jsem denně zakoušel v celostádní organizaci nevidomých. Nadchla mě atmosféra i obsah kurzu. Mimo jiný bohatý program jsme spolu s Ivanou Kořínkovou vymýšleli, jak "dostat" dobrovolnictví do Motolské nemocnice. Tohle nepřehlédněte, nikdo kromě Ivany to neví, ale já jsem se tím malinko zasloužil o první dobrovolnické centrum v nemocnici, které Ivana svou neuvěřitelnou energií protlačila z hlavy do života, a pak se stala "matkou" dobrovolnictví v českém zdravotnictví. Můžete se jí zeptat. Ale já jako nevidomý jsem pochopitelně chtěl být "otcem" dobrovolnictví pro nevidomé. Jaké bylo moje překvapení, když to prezident SONS odmítl slovy: "To by za chvíli jacísi dobrovolníci zavazovali nevidomým tkaničky u bot." Prý by pomoc dobrovolníků omezovala chuť nevidomých žít samostatný život a polykala by finance! Oponoval jsem, že dobrovolníci naopak nevidomým přinesou nové možnosti a ty méně samostatné povzbudí vyjít z izolace. Moje argumenty nezabraly, a tak jsem ze SONS odešel, stal jsem se nezaměstnaným a zakladatelem Okamžiku. O dva roky později jsme stáli proti sobě. SONS se snažila zlikvidovat sbírku Nadačního fondu českého rozhlasu Světluška a já jsem stál na straně Světlušky, která podporovala jednotlivce i malé organizace včetně Okamžiku. Napsal jsem několik dokumentů na ochranu Světlušky, ty podepsalo dost neziskovek a osobností, a to přispělo k tomu, že SONS svůj boj prohrála a Světluška tady zůstala. Dodnes pro nevidomé nasnášela možná víc jak čtvrt miliardy korun. Ale mne tehdy SONS uvrhla do klatby, takže jsem najednou měl hodně nepřátel, které jsem ani neznal. Za to oni znali mě, přesně řečeno moje jméno a Okamžik. Jak jsem řekl - syndrom konání dobra je nebezpečný. A to jsem ještě netušil nic o démonu workholismu, který na mne mlsně číhal...

Dnes, téměř po dvaceti letech, už tehdejší prezident v SONS dávno nefiguruje, přesunul se jinam. Hádejte kam? No přece kam jinam, přímo do Nadačního fondu českého rozhlasu, kde garantuje a lektoruje evropský projekt, a do správní rady Okamžiku, který jím vymítané dobrovolnictví rozjel na plný plyn pod mým vedením. Měl bych mu za odmítnutí dobrovolnictví v SONS poděkovat, vždyť mě přimělo k založení Okamžiku. A on by mi měl poděkovat za vybudování Okamžiku a za záchranu Nadačního fondu, protože díky mně má dvě pěkné "čárky" do portfolia a určitě i příjem. Tak to chodí, život je plný černého humoru a děkování se už nenosí.

Ale zpátky do roku 2000. V červnu jsme úředně zaregistrovali Okamžik a podali první projekt do Nadace rozvoje občanské společnosti do programu Pomozte dětem! NROS bývala osvícená nadace, která se nebála podpořit zcela nový projekt zcela nové neziskovky, třeba ten náš. Při vyhlašování výsledků jsem seděl u stolu s Honzou Dolínkem, dobrovolnickým nadšencem, se kterým jsme se pak často potkávali na nejrůznějších akcích a na nástupišti metra stanice Vysočanská. Bez prvního grantu od NROS by možná nebyl žádný další, protože bez peněz nelze pronajmout prostory a platit alespoň jednu mzdu a bez mzdy není chleba a bez chleba nelze žít. Ke startovacímu grantu nám pomohla konzultace i písemné doporučení z Hestie. Na cestě z kurzu jsme se totiž s Olgou Sozanskou domluvili, že její výtvarný manžel Jiří poskytl svou grafiku do bibliofilie největšího českého filosofa Ladislava Klímy, kterou jsem kdysi za totality samizdatově vydal. Základy dobré spolupráce byly položeny na dlouhá léta. Olga pak dokonce pokřtila tři moje knihy. A oba dobrovolničtí zasvěcovatelé z Hestie nám pomáhali ještě řadu let.

Od ledna 2001 jsem byl v evidenci Úřadu práce jako nezaměstnaný, ale zaměstnávalo mě vše, co bylo nutné k rozjezdu neziskovky a každodenní práce na prvním projektu "Koala aneb koalice aktivit nevidomé mládeže". Od srpna 2001 jsem od úřadu práce získal minimální mzdu na společensky účelné pracovní místo, kterým byla pochopitelně funkce koordinátora dobrovolníků. Byla to částka stanovená zákonem, tedy méně než třetina mé předchozí mzdy v SONS. Za to na rozdíl od SONS jsem nyní pracoval šest dnů v týdnu a často po deseti hodinách denně. Jak se říká, bylo na chleba. Vlastně jsem pracoval pár hodin za mzdu a většinu dne jako dobře utajený dobrovolník. Od roku 2005 jsem měl dokonce stejnou mzdu jako moji podřízení, už ne nižší. Manželka měla radost, že bylo nejen na chleba, ale taky na knihy. Nastoupila totiž do nejlepšího pražského knihkupectví, a tam jich bylo habaděj! Měli jsme heslo rodinné spokojenosti: "Když bude na dobré knihy a na dobrou kávu, bude dobře". A bylo. Okamžik pak živil nejen Jarmilu Kerlickou a mne, ale řadu dalších pracovníků tím, že každoročně získával další a další granty a rozšiřoval svou činnost. Později těch grantů bývalo až čtyřicet ročně a mnozí pracovníci se naučili pít dobrou kávu. Více o kávě a grantech snad najdete na www.okamzik.cz

Teď už víte, že jsem hrdý autor dobrovolnického projektu, který i po dvaceti letech funguje v podstatě tak, jak jsem vše nastavil. První tři roky jsem byl koordinátorem dobrovolníků, ale i později jako ředitel jsem pořád na něčem v dobrovolnickém projektu spolupracoval, např. na metodice, prezentaci v médiích, lektoroval jsem výcviky dobrovolníků, řešil konflikty a stížnosti, což jsem měl vůbec nejraději. Všechny žádosti o granty jsem několik let psal sám, pak je už psali vedoucí dobrovolnického centra, tedy postupně Petra Kasová, Petr Vojtíšek a Marie Hůrková.

Za má léta prošlo Okamžikem asi tak osm set dobrovolníků pomáhajících několika stům nevidomých. Přesná čísla nemám, možná jsou ve skutečnosti vyšší. Od roku 2005 jejich počet překračoval 100 a od roku 2013 musel být omezen na 150 aktuálně pomáhajících dobrovolníků, aby nestrhali koordinující pracovnice. Šest našich dobrovolníků obdrželo cenu pro dobrovolníky Křesadlo. "Můj" dobrovolnický projekt pomoci nevidomým je v ČR bezkonkurenčně největší! A to mě těší.

Pro dobrovolnictví jsem se angažoval i mimo Okamžik, např. ve vrcholných orgánech asociací APOA a SKOK. Obě ale už neexistují, asi jsem je svou aktivitou promořil až umořil. A za dobrovolnictví jsem se bral v řadě různých týmů a akcí ministerstev vnitra, práce, zdravotnictví, Magistrátu hl. m. Prahy a městských části. Mnohokrát jsem na něj skládal chvalozpěvy do rozhlasu a nejrozmanitějšího tisku, od deníků po nočníky i večerníky. Psal jsem všude tam, kam se dalo. A v nultých letech se opravdu dalo, novináři se ještě zajímali o humánní témata. Něco z článků a rozhovorů je na mých stránkách www.miroslavmichalek.cz v sekcích dobrovolníci a rozhovory.

Zpočátku jsme kvůli nezávislosti nechtěli náš projekt akreditovat u ministerstva vnitra. Ale v roce 2004 jsme o akreditaci požádali a dostali jsme ji. A nebylo to špatné, přivedlo nás to k vylepšení metodiky a přineslo požadovanou značku kvality, a tím i finance. Od té doby obhajuji zákonnost. V letech 2007 až 2016 bylo naše dobrovolnictví součástí registrované sociálně aktivizační služby. Ale pak jsme byli rázně upozorněni, že dobrovolníci se nemají podle zákona o sociálních službách podílet na přímé práci s klienty, a tak jsem je musel od sociální služby "odříznout". Od té doby nemám rád přehnanou zákonnost. Projekt jsem rozdělil na Dobrovolnické centrum pomoci nevidomým a Centrum aktivního života nevidomých. To bylo v roce 2016, a to také byla moje labutí píseň v Okamžiku.

2. Průběh mého syndromu v datech

Jestli nemáte v oblibě výčty a data, tak tuto část přeskočte. Hop!

1999 absolvování "iniciačního" kurzu pro koordinátory dobrovolníků u Národního dobrovolnického centra Hestia
2000 založení občanského sdružení Okamžik, v jehož poslání je zakotveno: "Sdružení se programově zaměřuje na systematickou práci s dobrovolníky."
2001 začínám pracovat jako mírně placený koordinátor dobrovolníků
2002 vystoupení na Mezinárodní dobrovolnické konferenci v Kroměříži, referát otištěn ve sborníku
2003 autor brožury "Nebojte se nevidomých! Od příležitostné pomoci k obrovolnictví", texty o dobrovolnictví a příběhy dobrovolníků Okamžiku publikované časopisecky
2003 píšu fejeton o dobrovolnictví "Co vlastně ti nevidomí dělají?", publikován ve stejnojmenném sborníku, vydal Okamžik
2003 dobrovolníků Okamžiku je 80 a nastupuje nová koordinátorka
2004-2006 moje práce v Koalici dobrovolnických iniciativ při Národním dobrovolnickém centru Hestia
2005 v publikaci Hestie "Obyčejní lidé dělají neobyčejné věci" je můj text "Dobrovolníci očima nevidomých klientů" a moje čtyřverší Alchymie dobra
2005 druhé upravené vydání mé brožury o pomoci dobrovolníků nevidomým "Nebojte se pomoci nevidomým", vydal Okamžik
2005 vystoupení na Mezinárodní dobrovolnické konferenci v Kroměříži, referát ve sborníku
2007 text o dobrovolnících "Co vlastně ti nevidomí dělají" zveřejněn v mé knize "Zavřené oči" vydané Okamžikem
2011 spoluautor brožury "Profily pomoci", vydané Okamžikem u příležitosti Evropského roku dobrovolnictví
2011 text o dobrovolnictví v Okamžiku v publikaci "Dobrovolníci mění svět", vydáno k Evropskému roku dobrovolnictví, Národní institut dětí a mládeže MŠMT
2011-2013 člen pracovní skupiny MZ ČR k Evropskému roku dobrovolnictví, aktivní účast na kulatých stolech asociace neziskových organizací SKOK, prezentace dobrovolnického projektu na konferenci Asociace poskytovatelů soc. služeb, účast na připomínkových řízeních a diskuzích o změně zákona na MV ČR a jinde
2015 hlavní autor brožury "Manuál pomoci nevidomým" obsahující několik kapitol o dobrovolnictví, vydal Okamžik
2016 odchod z funkce ředitele ze zdravotních důvodů a po konfliktu s novým ředitelem úplné ukončení všech aktivit v Okamžiku
2016 registrován jako autorizovaný zástupce pro zkoušky koordinátorů dobrovolníků v týmu vedeném MUDr. Ivanou Kořínkovou (www.koordinatordobrovolniku.cz)
2017 a 2018 spoluautor a lektor akreditovaného kurzu společnosti Gerontologický institut Života 90 "Mezigenerační dobrovolnictví v sociálních službách"
2018 autor e-learningového kurzu "Veřejná správa a dobrovolnictví, jeho možnosti a limity" realizovaného společností Rentel s.r.o. (www.rentel.cz)
2017-20 příležitostné konzultace pro nadace, studenty a dobrovolníky, články o dobrovolnictví pro odborný časopis Sociální služby, zpracování starších textů a zkušeností pro vlastní internetové stránky.

3. To nejdůležitější

Tím nejdůležitějším samozřejmě byla setkání se samotnými dobrovolníky. Proškolil jsem jich stovky, desítky z nich mi poskytovali doprovody a jinou pomoc a s několika jsem v kontaktu dodnes. První roky jsem osobně znal všechny a pravidelně jsem s nimi komunikoval o jejich spolupráci s nevidomým klientem. Z jejich řad pocházelo i několik zaměstnanců a klíčových postav Okamžiku, například jedna z prvních dobrovolnic Petra Mračková Fronková se stala nejdříve manažerkou kulturních aktivit nevidomých a pak předsedkyní správní rady. A dobrovolnice Elen Bělovská kromě mnohé jiné pomoci zakoupila abonmá na koncerty vážné hudby pro jednoho nevidomého, ale žádný zájemce se nenašel, tak jsem to na sebe vzal já, a od té doby jsem v Rudolfinu pečený vařený a blažený. A Elen se na dlouho stala přísnou revizorkou sdružení.

Teď malá technická poznámka. U dalších dobrovolníků nebudu uvádět příjmení, abych je nějak nekompromitoval nebo nepřivedl do klatby, jeden nikdy neví. A někdy nevědí ani dva... Takže pokračuji. Dobrovolnice Karolína se dokonce provdala do Francie, aby tam mohla šířit dobrovolnictví na pomoc francouzským nevidomým. A dobrovolník Karel mi pro povzbuzení načetl řadu humoristických románů Thomase Bernharda a pomáhal řemeslnou prací na našich pracovištích i u nás doma. Pro jistotu připomínám, že sepisuji svůj život, tedy že tady nejsou zaznamenány jiné pomoci dobrovolníků a dobrovolnic jiným nevidomým. Například vůbec nepíšu o tom, jak mi dobrovolnice Františka pomáhala hlídat děti na písku, protože žádná mrňata nemám a Františku neznám. Ani se mnou žádný dobrovolník nelezl po lezeckých stěnách. To bych možná už nepsal. Stejně tak se mnou žádné krásné dobrovolnice nechodili tančit. To bych schytal od manželky, protože celý život předstírám, že tančit neumím. Ale takto pomáhali mnozí dobrovolníci jiným nevidomým. Jak by řekl W. Saroyan určitě jim ani za mák neuškodí, když také sepíší svůj život.

Jenže nic není jenom dobré nebo jenom špatné. To by byl svět příliš jednoduchý! Jako dobrovolnice a dobrovolník v Okamžiku začínali také dva ze tří pracovníků, kteří na konci mého pracovního angažmá se mnou rozehráli neviditelnou hru jménem mobbing. Kdo ví, o co jde, pochopí, proč jsem napsal "neviditelnou", kdo to neví, podívejte se prosím na internet. Sem by se víc nevešlo. Ačkoliv o mobbingu tří vidících sociálních pracovníků proti jejich nevidomému bývalému nadřízenému asi ještě nikdo nic nenapsal. Asi to čeká na mě. A nešlo "jen" o mobbing. Mnohaleté pracovní přetížení, nadměrná zátěž paměti a sluchu související se slepotou, emočně náročné dvouleté odcházení rodičů a vyčerpávající víkendové cestování za nimi - to vše si vybíralo svou daň. Prožíval jsem vyhoření a neuvědomoval jsem si to. O to horší byl náraz na netušenou a rafinovanou zlobu. Čekal jsem podporu a ne nepřátelství. Po mém odchodu z práce se rozhořel otevřený konflikt. Na jedné straně pořád ještě já a nově i správní rada, na druhé straně můj nástupce a zřejmě i několik zaměstnanců. Správní rada zvažovala odvolání ředitele, ale nechtěla se zabývat hledáním nového a já jsem comeback odmítl. Nechtěl jsem mezi lidi, kteří se podíleli na mobbingu a podporovali nového ředitele. Nevěřil bych jim, což je poslepu zásadní problém. Na zaplacení právníka coby krizového manažera nebyly finance. Čtyři z pěti členů rady odešli, odešla revizorka, a já jsem se vzdal i zakladatelských práv, abych tak vyvrátil obvinění, že chci Okamžik zrušit. Tím pro mne Okamžik zdánlivě skončil. Pro úplnost uvádím, že můj nástupce za tři roky odešel. Howgh.

Možná si řeknete, že jsem ten příběh neměl tímto koncem kazit. Ale je to přece můj příběh, svého druhu dokument a dokument by měl být pravdivý. Ostatně se tím neruší všechno to dobré, co jsem s dobrovolníky i Okamžikem zažil. A hned na začátku jsem napsal, že to bude o dobrém i špatném a paradoxech lidského jednání, prostě o člověcích. A taky to není úplný konec. To vyhnanství mě zřejmě ochránilo před zdravotním kolapsem. Kdybych nepřestal Okamžiku sloužit až do roztrhání těla, možná by k tomu "roztrhání" došlo. Jen si vzpomeňte, jak někteří experti ten syndrom konání dobra přejmenovali... A já jsem neskonal, naopak jsem si dal dohromady zdraví, za ta čtyři léta jsem přečetl možná dvě stovky knih, dvě jsem napsal, navštívil přes sto koncertů, a ještě k tomu jsem si párkrát popovídal s manželkou a zafilozofoval si s vnuky.

Vidíte, píšu o všem možném i nemožném, a málem bych zapomněl podat zprávu o mé největší akci na propagaci dobrovolnictví. Vymyslel jsem originální celostátní soutěž o nejsympatičtější dobrovolnici s poetickým zeměpisným názvem "Miss Dobré naděje". Skvělý nápad, ne? Ne! Postupně jsem tu akci probíral se třemi manažerkami dobrovolnických projektů, ale nic, nezájem, možná údiv a malinko pohoršení. Propagace dobrovolnictví prostřednictvím zábavné show s milými, pěknými a inteligentními dobrovolnicemi neprošla. Ale nebuďte smutní, příští rok uspořádáme dvoukolovou celostátní soutěž o nejnenápadnější a nejtišší dobrovolnici s názvem "Myš Dobré naděje". To bude PR!

V hlavě mám ještě plno pozoruhodných dobrovolnických vzpomínek, které se mi tlačí do textu. Tak například nadšený student teologie a matematiky Sváťa pro mne načetl a svými originálními poznámkami v nahrávce okomentoval filosofa A. Schopenhauera. Atraktivní dobrovolnice Karolína mne doprovázela na akci jednoho úřadu, a to byste měli vidět, kolik pozornosti od mužů úředníků se problematice nevidomých dostalo. Několik dobrovolníků nám zajistilo finanční dary svých zaměstnavatelů a jiní se sami stali mnohaletými pravidelnými dárci. Někteří k nám přivedli své příbuzné a jiní museli před svými příbuznými zatajovat, že někde dělají něco zdarma. V počátcích Okamžiku nás dobrovolníci stěhovali, dobrovolník Slávek se nám staral o počítače a internetové stránky, později jeden dobrovolník pro nás získal nový luxusní kancelářský nábytek od odcházející japonské firmy. To jsem si pěkně "pojaponsku" poseděl, dokonce jsem ochutnal suši! Dobrovolníci také načetli asi dvě stě knih, které přinesli nevidomí zájemci o poezii a náročnou literaturu. To byla Svépomocná knihovna, pýcha členky správní rady Jiřiny Holeňové. Dodnes je ta objemná sbírka načtených magnetofonových kazet uložena kdesi v tajném sarkofágu. Nikdo už nechce poslouchat náročnou literaturu, poezii a magnetofonové kazety. Při řízení organizace mi dokonce pomáhali dobrovolník právník a dobrovolník personalista. Všem těm pozoruhodným lidem dobré vůle patří můj velký dík!

Dobrovolnictví mi také přineslo i "milion" dobrých chvilek. Nikdy jsem si nenechal ujít příležitost na vánoční besídce předávat ocenění vybraným dobrovolnicím a dobrovolníkům. Kolegyně z dobrovolnického centra mi o dotyčných a jejich klientech prozradily inspirativní okolnosti a moje role pak byla vytěžit z rozhovorů s nimi nějakou pěknou myšlenku nebo epizodu. Užíval jsem si to. Někdy zazněla hřejivá slova a jindy smích. A smích zazněl i na jednom slavnostním předávání ceny Křesadlo desítce pražských dobrovolníků. Olga Sozanská mě pozvala na pódium, prý abych řekl primátorovi Bémovi nějakou básničku, aby to smrtelně vážné shromáždění trochu ožilo. Sál byl totiž plný posvátné dobré vůle, ve vzduchu se chvělo dobročinné nadšení i napjaté očekávání čekajících na ocenění. Řekl jsem pár vážných vět o tom, jak si všichni vážíme náročné práce pražských politiků a pak jsem mu zarecitoval: "U svatého Václava / nastane prý náprava / všech obecných věcí... / Jen co skončí kecy!" Olga mě také potěšila, že do publikace o obyčejných lidech dělajících neobyčejné věci zařadila na stejnou stránku s citátem Václava Havla i mou básničku o konání dobra, kterou najdete na konci tohoto textu. dobře Věděla, jak si Havla vážím. Díky dobrovolnictví jsem se dvakrát mohl účastnit konferencí Fóra 2000 a slyšet nejen Havlův charizmatický hlas, ale i mého oblíbence Adama Michnika a další živé legendy bojů za svobodu. to byly ty dobré chvilky, které překračovaly daleko za hranice pracovního života. Díky za ně!

Děkuji lidem, kteří mi jako nevidomému v dobrovolnictví pomohli. Na prvním místě to je moje žena Rena, kterou moje dobrovolná práce po večerech a víkendech, tedy daleko za pracovní dobou, stála hodně trpělivosti. Děkuji Olze Sozanské, Jiřímu Tošnerovi a Honzovi Dolínkovi za různorodou dlouholetou podporu a spolupráci. Za totéž děkuji Ivaně Kořínkové, a navíc za to, že mě jako jediná po mém odchodu do důchodu přizvala k zajímavým akcím a projektům. Děkuji Petře Kasové, Petrovi Vojtíškovi, Marii Hůrkové a také ostatním pracovnicím dobrovolnického centra v té míře, v jaké se podíleli na naplňování a rozvoji mé vize. Velký dík posílám "mým" dobrovolníkům a dobrovolnicím, z nichž některé jsem z výše uvedených důvodů raději nejmenoval, ač bych rád.

Nakonec jsem si nechal jedno přiznání a jedno odhalení. Přiznávám, že jsem nikdy nebyl "smluvním" dobrovolníkem ve smyslu zákona o dobrovolnické službě. Ale práci zdarma pro druhé jsem dělal mockrát. Už za bolševických časů, třeba několik let jako nejaktivnější člen komise vybírající knihy k načtení ve Slepecké knihovně a tiskárně A. Macana, jen se zeptejte Josefa Cerhy, ředitele Tyfloservisu, který tu komisi tehdy vedl. Ale o tom píšu jinde. A mnohem později jako člen grantové komise Nadačního fondu Českého rozhlasu, ve které jsem jednou za šest týdnů trávil kus neděle přípravou na pondělní zasedání, což znamenalo projít padesát individuálních žádostí o pomoc a udělat si poznámky a nemít ze všech těch smutných příběhů depresi. Mohl bych pokračovat tak dlouho, až bych se dostal k nebezpečnému zdravotnímu vyčerpání, k důsledkům plíživého workholismu a k odchodu z práce k lékaři a pak do důchodu. A to jsem už popsal.

Ještě musím odhalit finální důvod mého sepisování. Všechno má svůj konec, tedy i moje pouť dobrovolnictvím. Přišel čas změny a přechodového rituálu. Nejsem ale Ind, a tak jsem neodešel meditovat do lesů. Místo toho jsem zasedl k počítači, abych sepsal a shrnul jednu oblast života, a tím abych za ní udělal rituální tečku. Tady je: ● Loučím se s dobrovolnictvím s pocitem poctivě vykonané sisyfovské práce, což je zisk z práce v "nezisku". Dál budu dobrovolně veškerý čas trávit návštěvami koncertů, domácím poslechem kvalitní hudby, čtením cizích textů a psaním těch vlastních a pochopitelně poklidným rodinným sdílením. Tak například teď moje žena Rena presuje Michálkovu tradiční špičkovou kávu, proto končím, aby mi nespadla pěna dní.

Alchymie dobra

Při konání dobra
nezměníš se v obra
obráceně - s povděkem
člověk bude člověkem