2002 dobrovolníci v osobní asistenci nevidomým

15.08.2018

Jak vypadalo dobrovolnictví před 16 lety? Přiblíží vám referát přednesený na konferenci v Kroměříži v roce 2002.

1. Úvodní informace o sdružení Okamžik

Nejprve bych rád představil občanské sdružení Okamžik, které realizuje projekt osobní asistence pro nevidomé postavený na práci dobrovolníků.

Pražské sdružení "Okamžik - komunitní centrum sociálních a kulturních služeb pro nevidomé", jak zní plný název, vzniklo v červnu roku 2000 jako aktivita malé skupiny nevidomých i vidících profesionálních pracovníků i dobrovolníků. Posláním sdružení je přispívat ke sbližování světa vidících a nevidomých s využitím moderních metod práce. Klientsky je sdružení orientováno především na mládež a mladou dospělou populaci zrakově postižených.

Činnost Okamžiku je zaměřena do dvou oblastí. Nosným programem v oblasti sociálních služeb je zavedení a provozování nového modelu osobní asistence pro nevidomé využívajícího práce dobrovolníků. Do oblasti sociální i kulturní je směřována nabídka činností klubového charakteru pro volný čas zejména mládeže. Máme dramatický kroužek, literární klub, klub fantasy her, pořádali jsme komunikační kurzy pro zrakově postiženou mládež a řadu tvořivých dílen využívajících metod arteterapie. Z televizních Událostí jste možná zaznamenali naši loňskou celostátní literární soutěž pro zrakově postižené děti a mládež "2001 Nesmírná odysea", kterou jsme pořádali pod záštitou Obce spisovatelů. Letos probíhá výtvarná soutěž "Nevídáno", kterou jsme vyhlásili ve spolupráci s VŠUP. V červnu proběhne prezentace naší první publikace nazvané rovněž "Nevídáno", ve které bude netradičním způsobem přiblížen život se slepotou nebo hluchoslepotou formou autentických výpovědí.

2. Dobrovolníci v osobní asistenci pro nevidomé

Jak vznikla myšlenka zapojení dobrovolníků do osobní asistence pro nevidomé? Zrodila se na seminářích a kurzech pro koordinátory dobrovolníků pořádaných občanským sdružením Hestia. Byl jsem tehdy překvapen čilým ruchem a přátelskou atmosférou v prostředí malých neziskových organizací a zaujala mne myšlenka přenést zkušenosti z programu 5P do prostředí zrakově postižených dětí a mládeže. Nakonec se záměr ustálil na zavedení dobrovolné osobní asistence pro nevidomé.

Nyní několik základních informací o našem projektu, který byl v tomto roce podpořen grantem MPSV. Osobní asistence pro nevidomé v našem pojetí je dlouhodobá spolupráce nevidomého klienta a vidícího dobrovolníka, spočívající v nejrůznější praktické podpoře a přímé pomoci nevidomému, která vychází z jeho individuálních potřeb a z nabídky osobního asistenta. Funguje na základě partnerství a umožňuje naplnění specifických potřeb obou stran. Nespornou výhodou je neformální přátelská atmosféra a zcela individuální "ušití" služby "na míru" klienta. Nelze opomenout ani fakt bezplatnosti této služby pro nevidomé.

V jakých oblastech může osobní asistent s nevidomým spolupracovat?

V každé individuální situaci to je samozřejmě jinak.

Dosavadní zkušenosti naznačují následující pořadí oblastí spolupráce:

a) drobná výpomoc v každodenním životě, např. doprovody, třídění dokumentů, vizuální pomoc s nákupem

b) společné návštěvy kulturních akcí

c) společný sport a turistika

d) soubor činností podporujících vysokoškolské studenty a pracující v intelektuálních povoláních (pohyb v knihovnách, pomoc se skenováním textů, orientace ve studijních materiálech).

Jak probíhá spolupráce nevidomého klienta, dobrovolného osobního asistenta a sdružení?

Nevidomý klient i dobrovolník procházejí samostatně vstupním strukturovaným pohovorem, jehož obsahem je seznámení s projektem a osobní část týkající se podmínek a představ budoucích spolupracovníků. Výstupem je vlastně definování "nabídky a poptávky". Dobrovolníci pak procházejí výcvikem zaměřeným především na specifické informace a dovednosti potřebné k pravidelnému kontaktu s nevidomým. První setkání potenciální dvojice klient - asistent probíhá opět na půdě sdružení pod vedením koordinátora projektu. Probírají se témata, která je dobré otevřít ve společném rozhovoru ještě před zahájením spolupráce. Koordinátor projektu po zahájení spolupráce udržuje pravidelný kontakt s oběma stranami. Součástí projektu je nabídka klientských setkání a setkání dobrovolníků. Projekt má svá přesně formulovaná pravidla tam, kde je to potřebné, například svůj etický kodex a dohody o spolupráci s dobrovolníkem. Praxe ukázala, že někteří klienti upřednostňují spolupráci jednou za týden a jiní jednou za měsíc, někteří mají dva asistenty a někteří asistenti se věnují dvěma klientům.

Tento projekt se rozbíhal v loňském roce, dodnes se do něj zapojilo 22 spolupracujících dvojic.

3. Zkušenosti z práce s dobrovolníky

Necelý rok fungování projektu a skupina více než dvou desítek dobrovolníků v něm zapojených sice neposkytuje dostatečný prostor pro statistiku a hlubší hodnocení, ale přesto lze uvést několik poznatků a zkušeností:

a) První měsíce fungování projektu přinesly různé obtíže a "dětské nemoci". Na straně nevidomých klientů se například projevovala určitá nejistota a rozpaky vůči nové sociální službě, s jejímž konceptem v prostředí nevidomých nebyli dosud seznámeni. Jinou příčinou může být i to, že vstoupit do dlouhodobé spolupráce s dobrovolníkem vyžaduje od nevidomého určitou odvahu a vůli ke změně postojů a návyků. Teprve předávání osobní zkušenosti a opakovaná informační a osvětová práce přinesla své plody, takže až v posledních dvou měsících nastala situace, kdy počet zájemců o dobrovolného asistenta převyšuje počet dobrovolníků, kteří jsou k dispozici.

Také pro pracovníky sdružení vyvstávaly nové situace a potřeby, které vedly k ujasňování role supervize a k propracovávání metodiky práce s dobrovolníky i klienty. Důležitým prvkem je i akceptování skutečnosti, že určité procento dobrovolníků odchází, což může být zdrojem poučení při hledání příčin, ale nemělo by být příčinou ztráty entuziasmu.

Trpělivost, otevřenost, pružnost a realismus jsou vítanými předpoklady k úspěšné realizaci nového programu.

b) Pro získávání dobrovolníků je důležitá práce dobrovolnických center a vlastní internetové stránky. V našem případě ze dvou desítek dobrovolníků tohoto projektu přišlo devět z dobrovolnického centra Hestia a sedm reagovalo na naše webové stránky, dva se ozvali po rozhlasových pořadech.

c) Tři naši dobrovolníci uvedli, že jsou hmotně dostatečně zajištěni a nemusí naplno nebo vůbec pracovat, takže jim zbývá dostatek času, který chtějí využít ve prospěch jiných lidí. To je povzbudivá zajímavost.

d) Zkušenost ukázala, že v prvních týdnech spolupráce nové dvojice (před vytvořením užšího přátelského vztahu) je nutné intenzivnější působení koordinátora projektu. Na tuto skutečnost jsme byli upozorněni supervizorem, což ukazuje důležitost supervize.

4. Závěr

Závěrem jen dva návrhy a jedno konstatování:

a) Náš projekt začal svůj život díky obdobné výměně zkušeností, jaká se odehrává tady. Děkuji jménem občanského sdružení Okamžik pořadatelům a těm, kdo toto setkání podpořili finančně. Do budoucna bych se navíc přimlouval za obdobná setkání na regionální úrovni, která mohou být operativní vzhledem k větším možnostem spolupráce a zároveň by byla méně náročná časově.

b) V naší zemi fungují dvě celostátní pravidelná týdenní rozhlasová vysílání pro zrakově postižené. Možná by mohl fungovat obdobný pravidelný pořad o dobrovolnictví. "Deset minut pro dobrou vůli" týdně by mohlo přinést cenné informace a zkušenosti posluchačům, kteří o dobrovolnictví ještě téměř nic neslyšeli.

c) Stálým problémem je financování programů zaměřených na práci s dobrovolníky. My jsme velmi rádi, že jsme obdrželi grant z MPSV, ale zároveň nad námi visí Damoklův meč v podobě 45 % povinné spoluúčasti. Nové aktivity jsou zatěžovány vyšší povinnou spoluúčastí než aktivity "zaběhnuté". Do jisté míry to má svou logiku, na druhé straně velká sdružení se zaběhlými aktivitami obvykle mohou věnovat mnohem větší energii právě onomu shánění prostředků. Je to určitý bludný kruh.

Rád bych přidal jednu zkušenost:

Na konci loňského roku se mi po krátkém rozhlasovém povídání o dobrovolných osobních asistentech pro nevidomé ozvala telefonicky paní, která chtěla dělat asistentku. Její telefonní číslo jsem si pochopitelně pečlivě zapsal do počítače a pak jsem omylem data přemazal. Po třech měsících jsme se s dotyčnou nakonec přece jen setkali. K mému překvapení mi oznámila, že už asistentku dělá. Dlouho jsem se neozval a ona tedy na ulici jedné nevidomé ženě nabídla pomoc a pak se dohodly na tom, že ta pomoc bude pravidelná. Měl jsem radost, že pět minut v rozhlase přineslo toto ovoce. Přeju tomuto setkání, aby na něj reagovalo mnoho nových lidí zájmem stát se těmi, kdo budou pomáhat ať už jako naši dobrovolníci nebo jen tak.

Poznámka z roku 2018:

Popsané zapojení dobrovolníků jako osobních asistentů pro nevidomé již není přípustné s ohledem na zákon o sociálních službách. Ale dobrovolníci lidem se zdravotním postižením pomáhají i dnes, přehled o akreditovaných dobrovolnických projektech najdete na stránkách Ministerstva vnitra ČR. Zmiňované občanské sdružení Okamžik se během let změnilo na zapsaný spolek a později na zapsaný ústav. Po odchodu z funkce ředitele v srpnu 2016 jsem se vzdal i členství ve správní radě zapsaného ústavu a v dubnu 2017 jsem se vzdal zakladatelských práv, takže Okamžik jde cestou, se kterou už nemám nic společného. V oblasti dobrovolnictví se věnuji už jen lektorské činnosti.